3. září 2017 - 12. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: 1 J 1,1–4 Kázání: Mt 1,1.22–23; Mk 1,1; L 1,1–4; J 1,1.14

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Povím vám takové podobenství. Byla jednou jedna dívka. A ta měla čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli. Veselé, ale i velmi zvláštní příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek.

„Já bych si nejvíc přála takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat: „Jak na to?“

„Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání,“ řekla jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“

„No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se.

„To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.“

A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, co z toho bude: jestli to bude jeden velký příběh o jejich velkém bratrovi.

Jestlipak už tušíte, děti, kdo jsou ti čtyři bratři? Ale kdo je pak jejich sestra? Tak to si necháme nakonec.

Jenže — když po jednom týdnu dali bratři své poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho měli každý různou povahu, a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli. Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Pořád jako by chodil s hlavou v oblacích. Zato Marek, to byl odvážný kluk. Pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich. A byl takový obětavý, pořád by někomu pomáhal. — A tak se čtyři rozhodli, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to taky nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť se z toho muselo poznat, jaký byl jejich bratr.

„Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš s Lukášem Marka.

„To se ví,“ povídá Marek. „Ale dělejte, já to ještě musím pěkně krasopisně přepsat.“ Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem, a poslední dny jeho života — na tom si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval. „No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k ostatním lidem,“ všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl malý.“

„Opravdu,“ přidal se Matouš, „a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno.

„Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky.

„Nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!“ křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo.

„Měla by sis to jednou v klidu přečíst,“ povídá Matouš sestřičce. „Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“

Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru.

„Počkej,“ povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš ke svému vyprávění přidal na začátek ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal, a vyptával jsem se spousty lidí, a napsal jsem všechno úplně přesně, jak to šlo za sebou. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem — hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. To ještě napíšu. Všechno nejlepší!“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru.

„Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr,“ napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“

No, a po mnoha letech — když už byli všichni dospělí a měli vlastní děti — se ty čtyři příběhy pořád ještě četly. Každý měl jednu kopii. Čím dál víc přicházeli na to, co to pro ně znamená. Nejen jejich vlastní příběh, ale i příběhy těch ostatních. Jednou se sešli u své sestry, aby si popovídali. A tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí. Ona na to, že si nemůže vybrat. Že prý jsou všechny stejně hezké.

A pak se na všechny podívala a povídá: „Víte, z čeho jsem měla tehdy o mých narozeních největší radost? „Že jste mi tenkrát dali mého bratra. A že když jsem si četla vaše vyprávění, a byli jsme spolu a z toho se radovali, cítila jsem, že je náš bratr živý. A že jsem chtěla číst váš příběh znovu a znovu. A stále víc mi bylo jasné, že nepíšete o mrtvém. Ale o Bratru, který je živý. A je s námi.

Tak se teď modleme:

Otče nebeský,

je to fakt síla, že jsi na každého z nás s takovou láskou myslel, že jsi nám poslal svého syna Ježíše, aby se stal naším lidským bratrem. Že on fakt prožil všechno jako člověk, i bolest, smutek, zklamání a strach a opuštěnost. Aby nás zachránil z našich špatností a ze všeho zlého. Aby smrt už neměla poslední slovo.

Proto moc děkujeme, že jsi i na nás myslel, když ti čtyři evangelisté zapsali ten jeho příběh. Abychom i my poznali, že Ježíš není jen velký muž z minulosti, že není mrtvý, ale vzkříšený a živý, abychom i my mohli v něho věřit.

Teď upřímně vyznáváme, že jsme si Ježíše tak nevážili, jak si zaslouží. Že už se nám ani nechtělo číst a poslouchat ten příběh o něm. Že nás táhly jiné příběhy a jiní hrdinové, kteří jsou ale ve srovnání s ním jen vymyšlené figurky.

Pokorně to vyznáváme před Tebou, nebeský Otče, že jsme zhřešili myšlenkami, slovy, činy i tím, že jsme neudělali to, co jsme měli a mohli. Nejprve každý v tichosti ti to vyznáváme.

Tichá chvíle

Otče nebeský,

sami se nemůžeme ze svých hříchů vykoupit. Naději hledáme jen ve Tvém nekončícím milosrdenství a toužíme po milosti a odpuštění pro tvou oběť smíření, Pane Ježíši. Daruj nám nové společenství s Tebou a spolu navzájem.

O to společně prosme Pána slovy „Pane, smiluj se nad námi!“

S: Pane, smiluj se nad námi!

Smíme upokojit svá svědomí a přijmout za svá slova milosti:

Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Amen.