17. září 2017 - 14. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: Mt 14,22–33 Kázání: F 4,4(-7)

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

Milé sestry, milí bratři,

dalo by se říct, že radost patří ke křesťanům jako k velbloudovi hrby. Podobně mírnost, neustaranost, vděčnost a pokojnost. Jenže tenhle příměr právě nesedí. Protože radost, o které tady apoštol Pavel mluví – a vícekrát v tomto listu – právě není nic křesťanům přirozeného. Tahle radost není veselá nálada. Není to nějaké optimistické rozpoložení nebo psychická kondice. Není to, jak se věřící cítí a jak se dokáží přemáhat. Protože tahle radost je ovocem Ducha svatého. Je to kvalita Božího království. Dalo by se říct, že je to kvalita z Božího bytí. Podobně jako pokoj, o kterém tady Pavel mluví. Je to pokoj Boží. Pavel tedy mluví o radosti, kterou se Bůh raduje. A dává nám možnost, abychom se podíleli na této jeho radosti. Abychom se radovali s ním a v něm. A to se může dít, když se necháme proměňovat jeho milostí, jeho nabídnutým smířením. Jeho neustaranou důvěrou. Jeho vděčností a možností mu všechno odevzdávat. Z jeho rukou vše přijímat. A jeho pokojem, když se necháme v nitru střežit.

A proto může Pavel psát „Radujte se v Pánu vždycky“, když právě sám je ve vězení. Proto je možno se radovat touhle radostí i v kriminále. Právě tenhle kontrast, tohle napětí, že Pavel zve k radosti z kriminálu, má tuhle radost v Pánu zvýraznit.

Jan Nohavica byl známý svým širokým srdcem a úsměvem. Svou křesťanskou hloubkou, vzdělaností, prostým a výstižným vyjadřováním nesnadných věcí, a taky svou radostnou vírou. Ale za tím byly i těžké osobní zápasy. A zvláště v tom z našeho hlediska ukráceném těžkém závěru života. To, že Jenda přesto ani v tom všem neztratil svou radostnou víru, to nepramenilo z jeho řeklo by se šťastné povahy. To radost Boží, radost z Pána Ježíše, radost z evangelia ho osvobozovala. A on jí nechával v sobě přemáhat všechnu úzkost. A nechával tu radost, aby se vyslovovala v jeho kázáních, v jeho knížkách, v jeho osobitém úsměvu, v jeho vlídném a neutrápeném a neustaraném projevu, navzdory tomu, jak se cítil.

Uvědomil jsem si to, když jsem si teď znovu četl jeho kázání z posledního jeho roku v knížce Víra chodí po vodě. Jak různě podle těch evangelijních příběhů nám může být Pán blízko. A co všechno může znamenat to radujte se v Pánu vždycky. Třeba když Jenda v závěru kázání na příběh, kdy Ježíš k ránu kráčí po moři a učedníci se zprvu děsí, že je to přízrak a Petr chce jít za Ježíšem po vlnách, tak Jenda říká: „A Ježíš řekne: Pojď! A Petr vykročí. Ovšem dál jsou tu vítr, vlny, strach! Petr se propadá do hlubin. To všechno k víře naplno patří. Bez toho není žádné cesty té Ježíšovské víry! I na ní jsou nejkrásnější výšiny. Je na ní v obměnách přerozličných i vítr a strach. Však bědy nám ty další Petrovy kroky vodou teď začít vykládat moralisticky.! „Ty zbabělče. Ty špatný křesťane! Tebou nesmí nic otřást!“ Může. Může i tebou leccos otřást. Mohou ti dojít síly. Nemusíš mít vždycky ve své náboženské virtuozitě sílu na další krok ve vodách. Však to, co ti zůstává, je možnost křičet: Pane, zachraň mne! A Ježíš vztahuje ruku, chytne ho a řekne: Ty malověrný, proč jsi pochyboval. Není v tom výtka. Je v tom ujištění a láska“. I tak je Pán blízko. I tak! I tak je možno se radovat v Pánu – i když se propadáš ve vlnách a nemáš sílu na další krok.

Co tím má být řečeno? Že tohle slovo Pavlovo, jakkoli zní jako výzva či apel, rozhodně nemůžeme slyšet jako nějaký moralistický nárok: křesťan je prostě za všech okolností radostný! Není. Nemusí být. Zato může! A tak: radujte se v Pánu vždycky, protože se můžete díky němu radovat. Vždycky je ve vás ta jeho zvláštní radost, radost z něho, radost Hospodinova. I když se tak vůbec necítíte. Je ve vás, protože Pán je blízko. Může být blízko a chce být blízko, vždy a všude. Blíž, než umíme pochopit i si představit a připustit. Pokoj Boží je nad naše chápání a střeží naše srdce….

C. S. Lewis napsal knížku Zaskočen radostí. Tak shrnul svou dlouhou cestu ke křesťanství. Přes všechny rozumné argumenty a protiargumenty, přijal víru, protože byl zaskočen radostí. Radostí z Krista…. Zaskočen radostí darovanou a možnou v Pánu Ježíši. Není to tak někdy i s námi? Že navzdory tomu, co těžkého prožíváme, co nás bolí, co nechápeme, čemu se i vnitřně vzpíráme, a kde se leckdy přeme s Pánem Bohem, býváme zaskočeni radostí, když překvapeně poznáváme, jak je nám Pán blízko? Jak nás zahrnuje svou dobrotivostí. Jak nám přibližuje dar smíření. Jak nám dodává své povzbuzení a svou sílu. A naději. Tak že se zase můžeme radovat v něm. Tak nějak zvláště. Jakoby zahrnuti teplem jeho lásky a bezpečím jeho pokoje. Nad naše chápání.

Proto a odtud ta vaše mírnost. Mírnost, dobrotivost, vlídnost a laskavost. To je to druhé, co působí, že Pán je nám blízko…. „To je vlídné“, říkával myslím taky Jenda. A sám býval vlídný, velkorysý a laskavý. Ale to nevylučovalo jeho temperament. A že se taky dokázal naštvat a bouchnout dveřmi. To přece i apoštol Pavel dokázal být někdy pěkně ostrý. Protože ta mírnost, o které tu Pavel mluví, není nějaká beránčí povaha. Že by na sobě měl křesťan nechat štípat dříví. A neozvat se proti nespravedlnosti či manipulaci. To ne. Ta mírnost je právě odpovědí na to, že Pán je blízko. Proto nikdo a nic není pánem nade mnou. Ale taky, že já nejsem pánem nad nikým ani nad ničím. Z toho se rodí a vyrůstá ta mírnost, vlídnost. Ale taky ta vděčnost a odevzdávání všeho Bohu v modlitbách.

Ale je tu nakonec přece jedna divná věc: že si nemáme nechat tuhle mírnost pro sebe. Že nemá být jen naším soukromým potěšením. Vaše mírnost ať je známá všem lidem. To máme chodit po kostele, po ulici, po náměstí, tvářit se jak svatý Vendelín, snažit se mít úsměv jako Jenda Nohavica, a čekat až si někdo všimne nebo dokonce ocení, jak jsme mírní a vlídní? Ale jak to potom pochopit? Možná nám pomůže představit si, že to byla zkušenost Pavla ve vězení a před soudem. Pavel píše, že je přes osobní těžkosti rád, že přes jeho věznění, výslechy a veřejná slyšení se do široka ví, že je vězněn pro Krista a že může oslavit Krista, ať už to s ním dopadne jakkoli. Těžko ale mohl Pavel v té situaci nějak podrobně nebo učeně vykládat o Ježíši Kristu. Zato mohl v těch okolnostech vydat o Kristu svědectví tím, že na něm ve všem tom tlaku bude znát víra v něho. Totiž právě tou mírností a vlídností. Tou zvláštní radostí a mírností dával těm všem různým lidem, od bratří po bachaře, najevo, že Pán je mu skutečně blízko. Že mír Kristův je v jeho srdci.

A tak odtud to snad můžeme taky aspoň trochu chápat pro nás. Prostě: můžete být mírní a vlídní, a to nejen pro sebe. Můžete tak dávat najevo, že Pán je vám blízko. A nemusíte se za mírnost stydět. To je to. Protože dneska se mírnost, vlídnost považuje spíš za slabost, neasertivnost a neprůraznost. Ale právě v tomto prostředí zní s novou naléhavostí výzva: můžete být z Krista mírní a nemusíte se za to stydět. Nemusíte to skrývat. Naopak. Protože tak chce být Pán znát. Že je blízko. Nejen nám přece. Ale všem lidem. Proto: vaše mírnost ať je známá všem lidem. A nemusíte se přitom snažit o nenapodobitelný úsměv Jana Nohavici. Nechte na Pánu, jak tu vaši mírnost použije.

Modleme se: Pane, taková radost a mírnost nám věru nejsou vlastní. Často v nás převládne nespokojenost, obavy, úzkost, otrávenost, zklamání, nervozita i sklíčenost a taky naše všelijaká tím ovlivněná řešení. Je nám to líto. Ale o to víc dnes děkujeme. Že s námi máš takovou trpělivost. A že nám nepřestáváš nabízet svou radost. Že nám nepřestáváš být blízko.