24. září 2017 - 15. neděle po sv. Trojici

Jaroslava Michnová

Čtení: Gn 32,23–33 Kázání: Mt 15,21–28

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Bylo to tehdy, kdy se ten izraelský Ježíš vydal do našeho kraje. Když jsem se to dozvěděla, vydala jsem se za ním a volala jsem za ním slovy, kterými se židé, ten jeho lid, modlí ke svému Bohu. Volala jsem: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův.“  – Tak oni říkají svému Mesiáši. Má dcera byla totiž zle posedlá. Mnoho jsem o tom muži slyšela a začala jsem doufat, že by to opravdu mohl být ten, na kterého ti židé čekají. Začala jsem věřit a proto jsem za ním volala o smilování… Jenže on mi neodpovídal. Vůbec si mě nevšímal. Tolik jsem křičela a on mlčel. To mlčení bylo nesnesitelné. Za to ti muži co šli s ním, šli k němu a něco na něj volali a on jim odpovídal. Něco jim vykládal. Vůbec nemlčel. Mně ale neřekl nic. A tak jsem k němu přišla blíž, padla jsem před ním na kolena, přesně tak, jak se to má, a prosila jsem ho, aby mi pomohl. A on si mě konečně všiml! Odpověděl mi. Jenže ne tak jak jsem čekala. Řekl, že se to nesluší vzít dětem chléb a hodit ho psům. Jako by má nemocná dcera byla nějaký prašivý pes! V čem jsou ty jejich izraelské děti vznešenější?! Ale zapřela jsem se, vždyť se o něm říká, že je to skutečný Syn Davidův a že je Bohem poslán, aby zachránil Izrael. Tak proč by nemohl zachránit i moji dceru!? Zapřela jsem se a odvážila se oponovat, že přece i psi se živí tím, co spadne ze stolu jejich pánů. A představte si, odpověděl, nemlčel a ani mě neodmítl. Dokonce ještě vyzdvihl moji víru, která je prý veliká a proto se mi má stát to, co si žádám. A opravdu se stalo – moje dcera je zdravá! Splnilo se mi to, oč jsem Syna Davidova prosila.

Bratři a sestry, tak nějak by mohl vypadat dnešní příběh vyprávěný očima pohanské kananské ženy. Usilovala o to, aby se setkala s člověkem, o kterém se doslechla, že je očekávaným Mesiášem židovského lidu. Lidu, kterým její pohanští krajané opovrhovali.

Ježíš se svými učedníky odchází ze svého kraje a hledá snad chvíli klidu v oblasti, kde by ještě o jeho zázracích mnoho lidí nemělo nic moc vědět. Týrus a Sidón (dnešní Libanón) je přeci jen už dost daleko od Genezaretského jezera. Možná právě tady hledal únik od zástupů, které jej v domovině pronásledovaly a prosily o záchranu.


  • Konečně jsme opustili Genezaret a odešli dál do pohanských krajů. Snad si tu už konečně budeme moci s Ježíšem v klidu popovídat. Mysleli jsme si, ale co se nestalo.

Hned jak jsme se blížili k jedné z těch vesnic, křičela za námi jedna kanaanejská ženská. Křičela a křičela, že má posedlou dceru, ať se nad ní Ježíš smiluje. Ale on na to vůbec nic. Ona křičela a on* mlčel. Jenže si nedala pokoje, a my už to jeho mlčení a její křik nemohli vydržet, a tak jsme ho prosili, ať už jí vyhoví nebo se jí zbaví. Zkrátka, ať už něco udělá, aby dala pokoj. Ale on nám řekl, že je poslán ke ztraceným izraelským ovcím – k nám židům. Takže asi jí pomoci nemůže nebo nechce… Nevěděli jsme. Ale ta žena to nevzdala. Přiblížila se a padla až na kolena a prosila o pomoc. – A to už jí Ježíš odpověděl. Řekl jí to upřímně a natvrdo, nijak to nepřikrášloval. Prostě jí řekl to co nám, že se nebere dětem chléb, aby se pak hodil psům. A ona mu dala za pravdu! „Ano, je to tak“, mu řekla. Nechtěla po něm, aby vzal dětem chleba a hodil ho psům, ale aby nechal najíst děti a z toho co jim zbude ještě nakrmil ty psy… Byli jsme zaskočeni její odvahou a moudrostí. A Ježíš souhlasil. Tedy vlastně, pochválil ji za její víru a tu dceru uzdravil. Poznali jsme tenkrát na vlastní kůži, že zvěst o Ježíšovi se rozšířila už i do pohanských krajů. Už ani tam nenajdeme klid. Už i tam mají lidé víru a chtějí uzdravení. Byl proto čas se zase vrátit ke svým ke Galilejskému moři a uzdravovat zase tam. Protože, jak jsme později pochopili, tenkrát ještě nepřišla ta chvíle, abychom uzdravovali pohany… Ta úloha na nás čekala až po těch událostech, které se odehrály po Velikonocích…

Jeden krátký evangelijní příběh, milí přátelé, a z kolika perspektiv na něj můžeme nahlížet. Můžeme ho slyšet jako nám známá slova z Matoušova evangelia, nebo si ho můžeme sami převyprávět z pozic jednotlivých aktérů, podobně, jako jsem se o to právě pokusila já. Příběh je pak takovým klubíčkem různých lidských osudů, které rozplétáme, když si čteme příběh jejich očima. Jen tak, jakoby mimochodem, jsme zastihli Ježíše s učedníky, jak vstupují na pohanské území. Do míst, kam slušný žid nechodí a ani tam není vítán. Vidíme, jak to vypadá, když se střetnou různé lidské i nelidské vůle. Jak to vypadá, když zápasí matka s démonem své dcery, jak to vypadá, když ona chce, aby byla dcera uzdravena, když učedníci chtějí, aby přestala křičet a oni měli trochu klidu… Jak to vypadá, když Ježíš někomu hned nepomůže… Když chce být poslušný svému otci. Jak to vypadá, když Bůh mlčí, protože chce, aby se věci na zemi děly jinak, než všichni okolo očekávají. V našem vyprávění tak každá z vystupujících postav něco chce. A hned z různých důvodů, z různých příčin. Pro sebe nebo pro druhého, kvůli sobě nebo kvůli jinému. Samotný Ježíš chtěl možná na chvíli uniknout od všudypřítomného davu. Chtěl mít klid na modlitby a na své nejbližší. Křičící žena ho na cestě vyrušila a snažila se prosadit si svou. Možná že nás posluchače evangelia dráždí jeho mlčení a jeho nezájem. Nevíme, proč je k ženě tak tvrdý. Přestože své důvody vysvětluje učedníkům i jí, jakoby se nám je nechtělo přijmout. Přiznávám, moc se mi nelíbí odmítavý Ježíš, který dává přednost izraelskému lidu před pohanskou posedlou. Přála bych si, tak jako si to přejí i učedníci, aby Ježíš ženě dceru uzdravil. Ale je to jeden z příběhů, kde to neběží podle našeho očekávání. Není to tak, jak bychom chtěli. A bývá to tak nejen v biblických příbězích, že nás nejednou zaskočí tím, že se vyvíjejí jinak než bychom čekali. Bývá to tak i v našich životech. Ty také neběží přesně podle našich plánů. Míváme své představy, své prosby, které sdělujeme Bohu. Za něco moc prosíme a čekáme, že se to naplní. Dokonce se snažíme dodržovat všechno tak jak si myslíme, že se to má. Jak jsme se to naučili. – I ta žena pro svoji prosbu využívá židovskou (a dnes už i naši) liturgickou formu prosby, když za Ježíšem volá, „kyrie, eleison! Pane, smiluj se“. A když to nepomůže, přidá ještě proskynezi – padne před ním na kolena. Ale ani tím nic nezmůže. Prolomí tím sice Ježíšovo mlčení, ale dostává se jí úplně jiné odpovědi, než by očekávala. Neudělala přece nic špatně. Jednala přesně tak jak se má a přesto se jí nedostalo uspokojivé reakce.

Jenže Ježíšovy důvody jsou v Božích očích legitimní. On – Syn Boha živého – přišel na svět, aby plnil jeho vůli, jeho plán. On a Otec jsou jedno, Ježíš nemůže jednat jinak, než jeho Otec. A Boží vůle pro ten čas, pro tu danou chvíli je taková, že posílá svého syna nejprve (proton) k Synům Izraelským – tedy ke svému lidu, kterému to zaslíbil. Jak čteme v epištole do Efezu „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Ef 1,9.10)

Nejprve k Synům Izraelským – a až potom, až přijde ten správný čas – rozlije se jeho milost i na pohany. Potom už nebude hranice mezi zemí Izraele a zeměmi pohanů. Už nebude rozdíl mezi izraelskou posedlou a kenaanskou posedlou. Nebude rozdíl mezi dítětem a psem. Ale to přijde až se naplní Boží slib – nejprve ty, Izraeli, a až pak vy ostatní. Až bude Kristus ukřižován, až vstane z mrtvých a až vyšle své učedníky až na samotný konec světa. V tu chvíli budou dveře otevřeny pro všechny. Ale teď ještě ne. O této Boží vůli ví v našem příběhu jen Ježíš. Boží plán a Boží čas je ženě i učedníkům dosud skryt. Jejich vidění situace je omezené. Žena vidí jen svoji nemocnou dceru a chce aby byla zdráva. Učedníci zase vidí křičící ženu a chtějí tu nepříjemnou chvíli nějak vyřešit. Každý prosazuje to svoje a chce to pokud možno hned! Připomíná mi to moje děti, když si každé v jednu chvíli vzpomene, že něco chce. Překřikují se a každý se snaží prosadit to svoje. A já nevím, co dřív… A na základě této každodenní domácí zkušenosti si představuji všechny ty modlitby, které my boží děti směřujeme k Hospodinu, překřikujeme se, prosíme, žadoníme, rozčilujeme se a čekáme, že nám každému Bůh vyhoví tak, jak bychom chtěli. A nedej Bože, když se Bůh rozhodne k našim prosbám raději mlčet. Podobáme se těm našim malým dětem, které také ještě nechápou, proč jim to či ono jednoduše nemůžeme splnit hned. „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka a tak nastolil mír.“ Čteme opět v listu Efezkým. (Ef 2,14.15)

Dnešní text nás zřejmě úplně nezbaví úzkosti a strachu z Božího mlčení. Lidský zápas s Božím mlčením je tu od pradávna. Stačí otevřít žaltář. Ten je toho velice silným svědectvím. Odpověď na to, proč Bůh mlčí, nemáme ani v tom dnešním příběhu. Nemáme v něm odpověď na Boží ticho, ale můžeme si z něj vzít příklad, co máme dělat, když Bůh zrovna mlčí. Co dělat, když na naše volání nereaguje tak, jak bychom čekali. Viděli jsme, že křičení, prosby ani poklony samotné nepomohly. Že nic z toho samo o sobě nevedlo přímočaře k očekávanému výsledku. Ale že až ochota přijmout Boží vůli, pokora podrobit se Jeho plánu a veliká víra, že Bůh může učinit neskonale víc, přivedla hlavní hrdinku k Božímu uzdravení. Víra v Ježíše musí být silnější než naše nedočkavost. Víra musí být větší než naše zklamání z Božího jednání. Víra musí překonat úzkost z Božího mlčení. A víra musí přebít naši touhu a přání, aby Bůh vyslyšel, to co chceme. Protože, jak jsme dnes slyšeli, Bůh je větší než naše touhy. Náš Bůh nám totiž dokáže dát víc než zač prosíme, a co si vůbec dovedeme představit. (Ef 3,20). Amen.