29. října 2017 - 20. neděle po sv. Trojici

Blahoslav Fajmon

Kázání: Mt 5,13–16, Mt 6,1–4

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Setry a bratři, milí přátelé – při dnešních bohoslužbách si společně připomínáme odkaz reformace. Reformaci si však z podstaty věci není možné pouze připomínat. Reformace je pohybem, který se vzpírá tomu, aby byl uzavřen do honosné vitríny, kde bude uctivě okukován jako rodinné stříbro. Reformace je pohybem, který musí být konán, aby byl. Jak připomínají teologové – církev nemůže být reformovaná, může být pouze ve stálém procesu reformace. A pokud je reformace pohybem, nevyhneme se otázce po tom, o jaký druh pohybu se vlastně jedná. Pohybů, činností, aktivit a možných změn se nám přeci v dnešní době nabízí mnoho. Vše kolem se hýbe, utíká a proměňuje se. V kontrastu s roztěkanými pohyby současnosti je ale třeba říci, že reformace není pouhou modernizací. Reformace není snahou dohnat horečnatou aktivitu našeho okolí, nebo aktuální trendy. Pohyb reformace začíná vždy naopak ztišením, vnitřním zklidněním v očekávání Božího oslovení. Je to pohyb, jehož prvotním hybatelem je svědectvím Písma. Musí to být vlastně pouze Boží pohyb, který nás reformuje tím, že nás zve, abychom se k němu připojili.

Jak s námi tedy hýbe naše dnešní čtení? Slyšeli jsme dvě pasáže z Ježíšova kázání na hoře. Nacházíme je nedaleko od sebe, a přesto na sebe podivně naráží. Nejvíce patrný je kontrast mezi 5:16 – ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky – a 6:1 varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi – tak abyste byli viděni. To se může zdát zvláštní – téměř rozporné. Mým úkolem není toto napětí uvolnit. Nejde o to, abychom ho šikovně odvysvětlili a uklidnili. Pro pohyb je přeci nějaké to napětí potřeba. Pojďme se raději zaměřit na to, jak jsme v tomto napětí situováni my. Jak se nás týká?

Pán Ježíš Kristus zde mluví před zástupy o právě vznikající skupině učedníků. Je to vlastně takové veřejné odhalení toho, co jsou Ježíšovi učedníci zač. Z perspektivy celku Matoušova evangelia však můžeme vidět, že nakonec nejde pouze o oněch dvanáct přítomných, ale že Ježíšova slova zahrnují také všechny ty, kterým vzkříšený Kristus přikázal – jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…. Tedy o těchto všech učednících, včetně nás, kteří jsme dnes tu, je řečeno: „Vy jste sůl země“, a „vy jste světlo světa“.

Co to vlastně znamená? Anebo, co to neznamená? Nejprve tedy: nestojí tu „snažte se stát (usilujte o to, abyste byli) solí a světlem“, ale vy jste solí a světlem. Není to příkaz, ale popis skutečnosti. Pro učedníky není „být solí a světlem“ volitelný předmět, který si mohou nebo nemusí zvolit k hlavnímu oboru „následování“. Kristův učedník se v této věci nemůže rozhodnout. Být Ježíšovým učedníkem znamená pochopit, že jediné možné rozhodnutí už bylo uděláno za nás. Bůh, který řekl „budiž světlo“ a bylo tomu tak nyní ve svém Synu stvořitelsky deklaruje „Vy jste sůl a světlo“. Myslím, že nejsem jediný, kdo se po takovém výroku začne ošívat, nebo alespoň podivovat. No nevím – možná to platí o dvanácti učednících, o apoštolu Pavlovi, o velkých postavách církevních dějin (včetně reformátorů, které si připomínáme). Jistě – výrazní služebníci a služebnice Boží jsou solí a světlem světu – ale já? Jak bych já se svými nedostatky, se svými vnitřními rozpory, se svým mnohdy tak chabým zápasem s hříchem mohl být solí a světlem? Možná že kdybych se hodně snažil a „makal“ na sobě, tak se k tomu jednoho dne mohu dopracovat, ale dnes? A přesto – Ježíš hovoří jasně. Zde je třeba probudit reformační důraz na Boží milost, která je udělena zcela svrchovaně bez ohledu na jakékoliv naše zásluhy. Veškeré myšlenky, které předpokládají, že bychom se mohli stát solí a světlem světu na základě vlastního rozhodnutí a práce na sobě samém jsou zcela zcestné. Můžeme pouze s údivem kapitulovat před Ježíšovým slovem, které právě dnes a právě mě a tobě oznamuje, že jsme solí a světlem tomuto světu.

Nezapomeňme ale ani na to první slovo vy. Učedníci nejsou solí a světlem nějak osamoceně, každý zvlášť – jako roztroušená zrnka soli, nebo osamocený paprsek světla. Ježíš zde nemluví prvotně o jednotlivci, ale o společenství těch, kteří jej následují. Kázání na hoře bývá některými reformačními teology považováno za nesplnitelný ideál často právě proto, že je spojováno s představou nějakého výkonu osamělého nadčlověka. Poslouchejme dobře – ne ty jsi světlo a sůl – ale vy jste světlo a sůl. Vy jako společenství Kristových následovníků – jak těch současných, tak i těch, kteří nás předešli. Slůvko „vy“ nás tedy vede k tomu, abychom zvedli hlavu, vynořili se z přemýšlení o sobě samém a pořádně se rozhlédli kolem, na sestry a bratry, kteří jsou tu přítomní. Ale i na ty, kteří nás předešli a na ty, kteří přicházejí po nás. Reformační hnutí často vedlo k důrazu na jednotlivce a jeho postavení před Bohem. Písmo nás ale vede k určité korekci tohoto důrazu. Společenství církve není nějaký bonus k osobní zbožnosti. „Vy jste solí, vy jste světlem“ – tedy tím kým jsme, jsme právě a pouze jako společenství. A je na nás domýšlet, co to vlastně znamená pro naše vztahy. Co to znamená pro to o čem a jak spolu hovoříme.

Pokračujme však dále. Vy jste solí a světlem světa. Řekněme to takto: učedníci nejsou solí a světlem jaksi narozdíl od těch, kteří jsou ve světě, nejsou solí a světlem proti světu, aby v kontrastu s nimi lépe vynikla nechutnost a temnota světa, ale pro svět, tedy v jeho prospěch. To, že má život učedníků přinášet určitý prospěch okolnímu světu, není vůbec nahodilé. S ohledem na velký Boží příběh vidíme, že v Ježíši Kristu a jeho učednících naplňuje Hospodin dávné zaslíbení dané Abrahamovi, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. A proto ani učedníci nejsou odkazováni mimo svět, nemají z něj odejít a zabezpečit se v pevnosti svých náboženských řečí a zvyků. Kristus přišel do světa (J 1:9) a do něj posílá i své učedníky. Solí a světlem jsou právě a jenom ve světě a ne v církevní slánce, nebo v liduprázdné komoře. Následovat Krista znamená být ve světě a pro svět.

Ve světě a pro svět jsou ale učedníci zvláštním způsobem – právě jako sůl a světlo. Sůl kromě dochucování sloužila především jako konzervační prostředek. V době bez ledniček to byla především sůl, která bránila rozkladu potravin. A světlo svítí všem v domě – umožňuje orientaci, umožňuje vidět věci takové, jaké jsou. Světlo umožňuje společenství, práci. Sůl a světlo vůbec nejsou nějakou vedlejší, nepodstatnou věcí – pro chod domácnosti jsou naprosto nezbytné. Je celkem odvážné tvrdit, že tato Kristova hrstka, která je v očích světa často nehodná, slabá a zbytečná – se v následování Krista stává tím, co svět dochucuje, udržuje ho před hnilobou a svítí v něm. Kristus ale své následovníky povolal právě na toto místo – jeho království není osvětleno a ochuceno umělci, básníky, filosofy, učiteli a politickými aktivisty, ale těmi blahoslavenými vyděděnci, které povolal a kteří ho následují. Netvrdím, že učedníci nebudou umělci, učiteli nebo politickými aktivisty, nicméně tyto role nejsou podstatné. Samy o sobě nepřináší tu základní kvalitu, kterou svět potřebuje. Tu nacházíme jenom v novém životě, ke kterému Kristus povolal své učedníky. Dodejme ještě, že svět učedníky téměř nikdy nevidí jako tak významné, že by je označil za sůl a světlo společnosti – to kým jsme, však není určováno názorem světa, ale Kristovým povoláním.

Slova o tom, že nesolící sůl prostě není sůl, že světlo pod vědrem zhasne, a že město na hoře není možné přehlédnout, chápu především jako potvrzení toho, že není možné, aby učedník nebyl solí a světlem světu. Chceme-li aby naše životy byly k něčemu, nemáme nic jiného, čím bychom mohli skutečně přispět svému okolí, než nový život, který nám dal a ke kterému nás povolal Kristus. Učedníci nemohou vycouvat do zdánlivě pokorné neviditelnosti a nevýrazné chuti. Církev je to, co je viditelné – ti kdo chtějí být neviditelní, nenásledují Krista. Jako Kristovým učedníkům nám tedy nezbývá nic jiného než solit a svítit co to dá.

A konečně – co tedy znamená být solí a světlem? Co jsou ony „dobré skutky“, které mají svítit před lidmi? Nyní přichází vhod doplnění šesté kapitoly, která nás ujišťuje, že Ježíš nemá rozhodně na mysli žádné nastrojené ctnosti, okatou dobrotu, vytrubované milosrdenství a spravedlnost stavěnou na odiv. Jak asi sami víte, takové „pánbíčkářství“ Hospodinu mnoho slávy nepřináší. Spíš budí u lidí nevoli a přináší-li nějaké uznání a obdiv, pak pouze příslušnému pachateli dobra. Někteří se domnívají, že být solí a světlem znamená napravovat a umravňovat společnost všemi dostupnými prostředky. To však nemá s následováním Krista mnoho společného a navíc je to stejně zbytečné. Těžko kárat neosolené maso za to, že se kazí, těžko mu nařídit, aby se nezkazilo – je ho třeba prosolit.

Všimněte si prosím toho, že sůl a světlo jsou zásadní, zároveň však zcela všední a přehlédnutelné věci. Používají se sice každý den, ale skoro si jich nevšímáme. Sůl a světlo totiž na sebe nepoutají pozornost – slouží něčemu jinému. Lidé přeci jen nemají vidět nás, ale naše dobré skutky. Jsou to skutky dobrodiní, které vedou k oslavě Hospodina. Kdybychom podrobněji zkoumali kázání na hoře, uvidíme jasněji, že jde o tvořivé a mnohdy i překvapivé jednání, které není motivováno osobním ziskem, prosazením sebe sama, touhou po odplatě, agresí, sobectvím nebo strachem. Toho všeho má svět dostatek a přidávat se k takovému jednání je v nejlepším případě ztrátou času. Dobrými skutky je zde naopak míněno takové jednání, které vyrůstá z milosrdenství, odpuštění, svobody a radosti, která nás zastihla v Ježíši Kristu. Pokud se naladíme do tóniny, kterou v kázání na hoře předznamenává blahoslavenství, můžeme říci, že učedníci prosolují a prosvěcují zemi svou pokorou, zraněností, cizinectvím, tichostí, pohotovostí k míru a pokoji, svou žízní po spravedlnosti a konečně i tím že jsou pronásledováni a zavrženi od světa. Dobré skutky nejsou žádnou upjatou morální gymnastikou, nejde zde o žádné reformací obávané „skutkaření“, ale následováním Ježíše Krista v nesení jeho kříže. Vždyť nakonec Kristův kříž a jeho vzkříšení – je solí a světlem tomuto světu – tedy tím co svět zachraňuje před zkázou a orientuje. To je to nejlepší čeho se nám v životě dostalo. Kristův kříž a vzkříšení je Božím pohybem, ke kterému jsme z milosti přizváni. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Modleme se: Hospodine, jsme zaskočeni Tvou milostí, ve které sis nás povolal jako své učedníky, jako sůl a světlo tomuto světu. Sami u sebe nenacházíme schopnosti, které by dostačovaly k tomu, abychom bránili zkaženosti a prosvěcovali temnoty. O to pevněji se ale držíme Tvého stvořitelského slova a zjišťujeme, že v Ježíši Kristu je nám dáno vše potřebné k tomu, abychom naplnili své poslání. Pomoz nám prosím, abychom nepozbyli chuti. Pomoz nám prosím, abychom světlo, kterého se nám dostalo, nestavěli pod nádobu.