26. listopadu 2017 - 23. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Kázání: Lukáš 12,35–43

Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ Petr mu řekl: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ On odpověděl: „Když pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný?

Bratři a sestry,

Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána… Co dnes lidé čekají a my do jisté míry taky? To by byla dlouhá debata. Není tady prostor se do toho pouštět. Jasné je, že máme všichni různá společná očekávání, většinou spíš negativní až skeptická. Ale máme taky svá osobní a rodinná očekávání, třeba i nadějná. A jsou taky lidé, kteří už nečekají nic. Nebo nic dobrého. V tom všem, co očekáváme s obavami i nadějí, s ostatními lidmi i soukromě, slyšíme Ježíše: buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. V tom všem, co očekáváme s obavami i nadějemi, i v tom všem, co přijde nečekaně, je tohle nadějné, spolehlivé a osvobodivé: čekáme na svého pána. Ano, smíme být lidmi, kteří čekají především, nade vším a po všem na svého pána.

A víme, kdo to je, ten Pán, kterého čekáme: Ježíš. Ten, jehož příchod na svět se opět chystáme vyhlížet a oslavovat. Jehož jméno znamená, Bůh s námi. Ten, který nás vysvobozuje z vin, poníženosti a strachu. Ježíš, který se ve službě a v lásce k nám hříšným cele vydal až na kříž. Ježíš, k němuž se Bůh přiznal vzkříšením. Toho čekáme, že se k nám vrátí, ze svatby. Aby ji i to nové shledání s námi v lásce a radosti naplno oslavil a už byl navždy s námi. Na toho čekáme jako na svého pána, který k nám mluví a dává nám své zaslíbení: Blaze těm služebníkům, které pán až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.

Ano, slyšíme dobře! I když je to neslýchané. Pán se vrátí, aby sám jako služebník obsluhoval své služebníky. To slyšíme, abychom pod všemi pány, ve všem, co nás chce ovládat, co nás přitom ponižuje, co nás staví do pozoru, a přitom nám bere svobodu, abychom v tom všem nezapomněli, kdo je naším Pánem. A abychom jej nepřestali čekat. Ve světle Pána, který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, a dal svůj život jako výkupné za druhé, máme vidět a posuzovat všechno, co si na nás dělá falešný nárok. Ale především: sami sebe!

Proto potřebujeme bdít, abychom k němu za vším hleděli, jím vše poměřovali, jemu patřili a sloužili, jím se stávali svobodnými, jeho za vším čekali. To znamená bdít. Basil z Césareje, jeden z tzv. církevních otců, říká, že „zvláštnost“ křesťanství spočívá právě v bdělosti zaměřené na Kristovu osobu.

Teď ale nás může padnout strach, že to nedokážeme. Vždyť ani ti nejvěrnější nedokázali chvíli bdít s trpícím Ježíšem v Getsemanech. Chtít se pod těmito Ježíšovými slovy vybičovat k nějaké výrazné připravenosti a bdělosti vstříc jeho příchodu, nejíst a nepít a nespat – to by nevedlo k ničemu dobrému. Já myslím, že tu bdělost, pohotovost a očekávání, k nimž nás vyzývá Ježíš, probouzí právě jeho slovo. Jeho duch. Jeho blízkost a přítomnost. Copak nás nechává ospalé a pohodlné, když ho slyšíme říkat: …Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží…“. Copak nás neprobouzí a neuvádí do pohotovosti, když slyšíme: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat…“? A copak, když slyšíme, že je blízko, že může každou chvíli zaklepat, a že blaze bude těm, kteří nepropásnou jeho příchod, protože je posadí ke stolu a bude je sám obsluhovat, copak nás to nechá v netečnosti, ospalosti a nečinnosti? Šťastní jsou všichni, kteří to zaslíbení nepromarní a to setkání nepropásnou.

Proto: Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Doslova: Ať jsou vaše bedra přepásaná. Jako u lidí připravených vyjít odněkud, z něčeho tam, kam vede Boží výzva. Jako u služebníků, kteří se připravují, aby byli pohotoví ve službách Pána, jehož čekají. Jako u lidí, kteří se chystají, aby jim nic nepřekáželo rozdělovat včas pokrm svým bližním, když je dostali na starost. Přepásejte svá bedra a vaše lampy ať hoří. Tedy nemusíme jako Kristovi lidé všechno odložit a odhodit a třeba jako nazí adamité z doby husitské očekávat přepjatě příchod Páně a Božího království. Stačí, když to, co by nám v bdělém očekávání a službě překáželo, převážeme, když to nějak zvládneme a podřídíme tomu našemu zaměření a výhledu. Protože je mnoho věcí, které na sebe poutá naši pozornost, jeví se jako důležité a určující náš život, a přitom to překáží bdělé připravenosti na návrat našeho Pána. Bdělost je obtížná proto, že mám bdít především sám nad sebou. Protože křesťan má nepřítele především v sobě samém, ne mimo sebe. Proto vytrvat bdělý jako Kristův služebník obnáší duchovní boj se sebou, abych sjednocoval víru a život. Ale taky jak pravil církevní otec Arsenius: „Každý ať bdí nad vlastními skutky, aby se nenamáhal nadarmo.“

A my se přece jako křesťané nenamáháme nadarmo. Nevěříme a neusilujeme zůstat bdělými nadarmo. A nečekáme nadarmo. Vždyť slyšíme svého vzkříšeného a nad vše vyvýšeného Pána: Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby… Blaze vám, které, až přijdu, zastihnu bdící.

Modleme se: Ach, co tebou hnulo, Pane, abys tak po nás toužil? Co tě k tomu mělo, abys hříšným sloužil? Jen tvé srdce svaté, milostí k nám vzňaté; chtěls nám bratrem býti a nás k sobě vzíti. Vítej, Králi náš! Amen.