10. prosince 2017 - 2. adventní

Petr Pivoňka

Kázání: Marek 1,1–11

Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Milí bratři a sestry, vstoupili jsme do adventu a ani jsme si neuvědomili, že jsme taky na počátku. Na počátku nového církevního roku. Otvírá se před námi nový čas milosti. Můžeme naslouchat evangeliu od začátku. Ale kde je vlastně počátek evangelia? To je asi podobně nám nevyzpytatelné, jako se ptát, kde je počátek naší osobní víry. Ale přece, první z evangelistů, Marek, to naznačuje. Evangelium nespadlo z nebe. Má hluboké kořeny v dějinách Božího lidu Izraele, ve svědectvích, zaslíbeních a očekáváních Starého zákona. Proto i naše osobní a společná víra ty hluboké kořeny má. Její počátky jsou zdaleka nejen v naší osobní historii. Proto třeba může něco naši víru rozkolísat. Ale nikomu a ničemu se nemůže podařit naši víru vykořenit. Vždyť vyrůstá z rozhodnutí a dobré vůle Boha Stvořitele. Je zakořeněna v Hospodinu, který vysvobodil svůj lid z egyptského otroctví. Provedl ho mořem, tehdy ho poprvé sám pokřtil. Mluvil k němu skrze Mojžíše, když ho vedl pouští. Tehdy k němu poprvé mluvil v poušti. Znovu svůj lid přes jejich nevěrnosti pokřtil, když je dovedl přes Jordán do zaslíbené země. A po staletích jeho samostatné existence, když se dostali do babylonského zajetí, znovu jim otevřel cestu zpět domů. A ve zcela nové milosti k nim skrze proroka Izajáše volal: připravte mi cestu v poušti. A vydejte se po ní. A po dalších desetiletích, posílá Hospodin těm, kteří se vrátili, dalšího svého posla. Proroka Malachijáše, který volá Boží lidi k reformaci bohoslužby a života: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu…“. Dříve než přijde znovu oživlý prorok Elijáš a nastane soudný den Boží. Ostatně, víte proč Marek zaznamenal ten podivný detail, že Jan Křtitel byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel? Ne proto, aby byl později tenhle příběh pro děti v NŠ zajímavější. Ale, že tím připomínal právě proroka Elijáše. A ten měl přece být signálem, že se dnem Božího soudu přichází taky Mesiáš a přiblížilo se nebeské království. Chápete tu souvislost s Janem, milí křesťané? Marek, a po něm i Matouš a Lukáš, říká, že posel Boží zaslíbený proroky, posel volající „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky“, se ozval, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. A že všichni k němu vycházeli, vyznávali své hříchy a dávali se od něho pokřtít. Křest nebyl Janův výmysl. Křtili se v té době jednotlivci, kteří přistupovali k židovskému náboženství. Ale na Janovo volání se přicházeli křtít mnozí. Dá se říct všichni. Židé z Jeruzaléma i celého Judska. Bylo to po staletích něco nového, neobvyklého. Ten široký a mocný ohlas Janova kázání, volajícího k pokání. Jakoby Boží trouby volali k obnově celý Izrael za 5 minut 12. Ale Jan nestrhával pozornost na sebe. Nepřikládal klíčový význam té nové Boží akce sobě. Ohlašoval příchod Silnějšího. Jak? V čem silnějšího? Marek mu ještě nedává do rukou lopatu coby vykonavateli ohnivého Božího soudu. To až Matouš s Lukášem. Ale taky ještě jako Jan neklade Křtiteli do úst: Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa. Zato jako první podle něj Jan říká: Nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Tak Jan vnímá a ohlašuje toho Silnějšího. Že při všem svém ohlasu a významu v Božích plánech není ani hoden, aby mu prokázal tu nejmenší službu otroka. Ale ne proto, že ho ani za tak nehodného nemá drtivá, ponižující autorita toho silnějšího. Ne! Nejsem hoden ani toho, protože ten Silnější je tak dobrý, čistý a spravedlivý. Tak blízký Hospodinu a oddaný jeho vůli. Vždyť já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. Tak to slyšte přes Marka až od Jana Křtitele vy všichni křesťané, bratři a sestry. Křest vodou máte od Jana. Křest připomínající každému z nás, že je čas k pokání. Že každý den potřebujeme vyznávat své hříchy, protože se jich v Božích očích dopouštíme. Každý den potřebujeme odpuštění. To je ta symbolika vody vašeho křtu: každý den se potřebujeme nechat omývat Božím odpuštěním. Ale ten Silnější vám tu milost, to Boží odpuštění pro každý den, pro každý hřích získal. Za cenu sebe sama. Ten Silnější než váš hřích, než hřešící člověk. Ten silnější věrnou láskou a poslušnou oddaností Nejvyššímu. Jen on, ten Silnější může říct: synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy. Vzhůru srdce. Vstaň a choď, žij. On, ten Silnější dokáže odolat ďábelskému pokoušení, a dokáže spoutat silného a tak podlomit nadosobní moc zla, která člověka trápí. Silnější vás bude křtít Duchem svatým. Ten Silnější vás bude Duchem Božím osvobozovat, posilovat, proměňovat a posvěcovat Zvláštní počátek evangelia, sestry a bratři. Ukázalo se a z nebe zaznělo, že Ten silnější je Ježíš, který přišel z Nazareta a nechal se od Jana taky pokřtít. Jako jeden z těch mnoha, kteří vzali vážně Janovo volání v poušti k pokání na odpuštění hříchů. Ten Silnější nejen nad Jana – i nad zlého – je tak pokorný a Bohu oddaný Ježíš z podezřelého galilejského venkova. A právě po jeho křtu se událo to, co generace vyhlížely a po čem volaly. Otevřela se nebesa. Ale jinak, než se čekalo. Neprotrhla se nebesa. Ne tak, jak po tom volali předkové. Ne jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, aby tak protivníci poznali Hospodinovo jméno. Spíš jako když dobytek sestupuje na pláň, aby se nasytil a odpočinul si. Nebo ještě lépe, říká Marek: jako holubice, v Duchu mírnosti. Jako Duch míru. Příslib, možnost a síla nového života. Jako ten Duch, který vede k odpočinutí. Tak sestoupil Duch Hospodinův z nebe, které se pro Ježíše otevřelo a sestoupil na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“. To je počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Marek tím naznačuje, že je třeba číst dál. Až do konce. Abychom porozuměli, že a proč je Ježíš opravdu Kristus a Syn Boží. Protože teprve až ho budeme sledovat až pod jeho kříž, můžeme tomu porozumět. Ale když budeme Ježíšův příběh jenom číst, budeme pořád jen na počátku evangelia. Teprve až s Ježíšem půjdeme dál. Až vezmeme na sebe svůj díl jeho kříže, bude evangelium pokračovat. V našem životě. Bude pokřtěna Duchem svatým naše víra a my celí. A my budeme nejen evangelium znát, ale stane se posilou naší duše.