25. prosince 2017 - Hod Boží vánoční

Petr Pivoňka

Kázání: Jan 1, 1–5.14

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Bratři a sestry,

jak nepředstavitelně hluboko je naše víra ukotvena! Lanem Božího slova. Vždyť to slovo Pána Ježíše – slovo, které dalo a dává život naší víře, vneslo a vnáší světlo do našeho života i do temnot světa – bylo na samém počátku všeho bytí. Náš Pán nezačal svůj život až když ho jeho matka Marie porodila v betlémském chlévě. Život našeho Pána je od počátku, od věčnosti. Byl od počátku u Boha, byl jeho stvořitelským slovem. Proto, hledíme-li k počátkům našeho Pána, který má pro nás tvář nemluvňátka v jeslích i tvář ukřižovaného, nacházíme ho jako světlo a život. Vždyť všechny stíny, mlhy i noci našich životů prosvěcuje světlo Slova.

Slovo, které se stalo člověkem. Osobou. Ježíšem z Nazareta. To slovo, které dalo život, řád a smysl všemu. To slovo Hospodinovo, které vyvedlo z otroctví a pozvalo do společenství smlouvy lid Izraele. To slovo vryté do Desatera, do Boží smlouvy, do slov Tory. To slovo, které v těžkých dobách mluvilo ústy proroků. Napomínalo i ještě víc povzbuzovalo. Probleskávalo zaslíbeními. Probouzelo očekávání. To Slovo se vtělilo. Stalo se konkrétní osobou. Ježíšem, narozeným v Betlémě. Tesařem z Nazareta. Ten jako velvyslanec Nejvyššího, přichází na svět, aby mezi námi mluvil v zastoupení jeho poselství. Živé slovo. Slovo Živého. Slovo se stalo tělem, člověkem. Aby žádný člověk už nebyl bez Boha na světě. Aby se každý z nás stal lidštějším.

Dostal jsem od manželky před pár dny vzácnou knížku. Onemocnět je k něčemu dobré. Mohl jsem si ji přečíst. Jmenuje se Advent. Napsal ji jeden známý islandský spisovatel. Na základě skutečného příběhu vypráví o pastýři Benediktovi, který každý rok na začátku adventu vyráží do hor, aby našel zapomenuté ovce a zachránil aspoň některé před umrznutím. Jeho 27. výprava s věrnými přáteli psem Leem a beranem Nezmarem se nakonec vyvine v boj o přežití. Celý dramatický příběh je podáván jako podobenství života a jeho smyslu a taky křesťanského života. Hned na začátku čteme, že Benedikt za ty zatoulané ovce jaksi cítil odpovědnost. Jeho cíl byl úplně prostý: najít je a přivést bez úhony pod střechu, dříve, než se svatvečer snese na zemi a naplní mírem a spokojeností mysl lidí, kteří učinili vše, co bylo v jejich silách.

Čtu a nemohu se zahřát. Najednou zvonek. Potom se má člověk tady na faře uzdravit – napadne mě. Bezdomovec. Zřejmě díky tomu, co jsem právě četl, jsem ho nerudně neposlal pryč. „Pojďte dál, jsem nemocný“. Tak tam stojíme v předsíni, oba v čepici. A přece – já v tom luxusu, v teple a životním bezpečí domova. A on? Záleží na koho člověk narazí, vypráví. Policajti tuhle noc, když spal na nádraží, ho nechali. Ale onehdy. „Co mám dělat?“, říkal jsem jim", když jsou všechny azyláky obsazený a v nemocnici mě taky nenechali. „Běž se oběsit“ prý oni na to. Tak to ne, pane faráři, život jsem si nedal, tak to s pomocí Boží pořád nějak přetloukám. Vzpomněl jsem si na Benedikta na cestě za zatoulanými ovcemi v mrazu a vichřici. A přidal jsem mu ještě aspoň stovku. Vždyť člověk by měl v adventu udělat co je v jeho silách ve směru lidskosti, aby ho Štědrý večer a Hod Boží vánoční naplnily mírem a spokojeností. A jak málo jsem udělal s výhledem k evangeliu, že Bůh se stal člověkem, abychom byli lidštější. Aby, když sníh překryje spadlé listoví, více jsme se podobali Kristovi.

Taky o tom je příběh pastýře Benedikta z knížky Advent. Benedikt pravda nevěděl úplně přesně, co tohle slovo znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť, co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?

Není to pravda? A přitom plná milosti a naděje? Světlo téhle naděje ve tmě svítí. Žádná tma ho dosud nepohltila. A nepohltí. Protože zdrojem toho světla nejsme my – naše výkony, naše oběti, naše dokonalost ve službě. Tím světlem je Bůh sám. Věrný, v tom co řekl i ve svém milování. Otec v synu. Sám to světlo pro nás a pro celý svět udržuje, dodává mu sílu, protíná jím každou tmu na cestě k nám. Když nás hledá a shromažďuje jako pastýř své zatoulané ovce. Jako otec své nehodné, a přece věrně milované děti. Jako Pán své nedokonalé služebníky. A chce zve je ke svému stolu.

Ale ještě než k němu půjdeme, je myslím třeba říct závěrem něco.

Ježíšek je možná „neuchopitelné a nehmotné fluidum“ jak říká v LN etnolog. Ale Ježíš evangelia rozhodně ne. Vždyť slyšíme evangelistu Jana: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsem jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy. To není žádný Ježíšek. To je přece víc než jen moudrý učitel lidskosti, jeden z řady v galerii vážených lidumilných osobností. Evangelista Jan dosvědčuje zdaleka nejen sám za sebe: Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy. To je syn Boží, který dal na zemi, v lidském údělu podle vůle nebeského Otce, spatřit plnost jeho milosti a pravdy. On je to Slovo, které se stalo tělem, a přebývalo mezi námi, abychom my se stali lidštějšími. Ale tím, že on nás o pravém lidství nejen poučil a nejen nám šel příkladem. Vždyť kdyby jen tím byl, mimořádným učitelem lidskosti, skončil by jeho příklad katastrofálním ztroskotáním. Odrazující prohrou. Ale Bůh se k jeho lidství, k jeho cestě, mocně přiznal. Otec dal synovi přemoci kříž i smrt. A proto je o Vánocích stále co slavit. Je koho slavit. Dokud tu budou ti, kteří mu budou věřit. Budou se držet evangelia a svědectví apoštolů. A budou z něho čerpat povzbuzení a sílu, aby ho v pravém lidství k obrazu Božímu následovali. Bez toho nemůžeme jako křesťané obstát.

Proto souhlasím: Bůh, který vzešel z lůna ženy, v chudém chlévě přijal úděl člověčenstva a posléze na Golgotě a při vzkříšení přeměnil porážku a smrt v triumf zmrtvýchvstání, je ztělesněním naděje, že za hodnotami jako je odpovědnost za to svěřené, úsilí o čisté svědomí, věrnost a snášenlivost v lásce, sebezapření a obětavost ve službě druhým a odvážné odpírání zlému, že za těmito hodnotami a postoji stojí mocný ručitel.

Modleme se: Hospodine, Otče náš nebeský,děkujeme Ti za Tvé slovo. Že ses z věrné lásky, ze svého odvěkého rozhodnutí, v naplňování svých zaslíbení stal člověkem, přišel jsi na svět ve svém synu Ježíši Kristu. Pane Ježíši, děkujeme, že ses i pro nás narodil, naplnil jsi svůj život na zemi Božím slovem a opravdovým lidstvím, ve skutečné lásce a sebeobětavé službě. Abychom my vírou v Tebe byli tobě v lidství podobní. Ale náš život je Bože v nejlepším velmi nedokonalou službou v očekávání na Tvou novou milost, slitování a odpuštění. Proto nyní vyznáváme před tebou každý sám v tiché chvíli,že jsme hřešili myšlenkami, slovy, činy, i tím, co jsme zanedbali, měli udělat a neudělali.

Otče nebeský, sami se nemůžeme ze svých hříchů vykoupit. Naději hledáme jen ve Tvém nekončícím milosrdenství a toužíme po milosti a odpuštění pro tvou oběť smíření, Pane Ježíši. Daruj nám nové společenství s Tebou a spolu navzájem.