31. prosince 2017 - 1. neděle po Narození Páně

Petr Pivoňka

Kázání: Ex 13,20–22

I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.

Milí,

dnešní oddíl Písma, určený na přelom roků, začíná slovy: Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. To první, co máme za tím uslyšet, že to Hospodin lid vysvobodil, vyvedl z domu otroctví. Hospodin je za tím, že farao lid propustil, že se otevřela cesta z otročení a ponížení. Proto taky nebudeš mít jiného Boha. Protože žádný jiný bůh nebo síla či energie nebo duchovní zážitek tě opravdu nevyvede z místa nesvobody a ponížení, jako Ten, který slyší nářek a soucítí, a protože je věrný a milující, vysvobozuje tě. Ale přesnější je, že ti dá z něčeho vyjít. Tak máme za tím, že farao propustil lid, slyšet, že to Hospodin dal svému lidu vyjít. To totiž zahrnuje obojí: Hospodin dělá cestu a na těch, kteří mají vyjít je, aby mu dali důvěru a vyšli. Ta i my, dnes na takovém malém předělu dnů a roků, se ohlížíme zpět, a rozpomínáme se, z čeho nám Bůh dal vyjít. Co nás svíralo, trápilo, ponižovalo, ale taky usazovalo v tom nakonec celkem pohodlném zvyku, zlozvyku, stereotypu, únavě. Z čeho nám Bůh dal vyjít. Osobně, ale taky jako společenství Kristem vysvobozených a povolaných. To je to první.

To druhé, co dnes z toho svědectví Písma slyšíme, je podivnost Božího vedení. Bůh nezvolil tu nejkratší cestu. Zná svůj lid, zná lidi, a předvídá, že by mohli litovat toho vyjití, když by jim hrozila válka na území Pelištejců, a že by se chtěli raději vrátit do otroctví. Však s tím máme i my zkušenost, jak si lidé většinou nedokáží vážit darované svobody, a jak snadno litují, když přijdou těžkosti, a chtěli by se vrátit zpět, do otroctví. Lid Boží a lid církve nevyjímaje, říká Písmo. Hlavně ale slyšíme, že Bůh ve své prozíravosti nechce vystavit svůj křehký lid tak brzy tak těžké zkoušce, a proto je vede oklikou, přes poušť k Rákosovému moři. A to ačkoli jsou Izraelci seřazeni k boji. Mají totiž zanedlouho poznat, že i když mají být připraveni k boji, Hospodin bude bojovat za vás a vy budete zticha, ani nemuknete, jen budete mlčky přihlížet. Poznáte, že boj víry, nebojujete jen vy sami, že je to v klíčových situacích boj Hodinův. Taky proto to vedení oklikou. Přes poušť. A pak dokonce výzva k obrácení, k návratu, jakoby nazpět, ale vlastně pod Božím vedením k nové záchraně. K poznání: ano, to Hospodin nám dal přejít smrtelným ohrožením, které se nám zdálo neprůchodným. On nám dal znovu vyjít.

A tak, to je to druhé z dnešního biblického svědectví. Ta podivnost Boží vedení. Jak se z lidské perspektivy, z pohledu těch vyplašených a ohrožených poutníků víry, jeví divná. Okliky. Delší a těžší cesta pouští. I jakoby divná změna směru – jakoby návrat zpět. Tak se to může jevit i nám, na naší cestě víry, osobní i společné, i v dějinách církve a sboru. Ale máme ten obrovský dar a výsadu. Smíme slyšet svědectví poutníků víry. Víte, bratři a sestry, zpětně viděno, byla to Boží prozřetelnost. To podivné dobré Boží vedení.

A když jsme u toho. Patří k tomu i charakter toho Božího vedení. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblaku, aby je cestou vedl, v noci ve sloupu ohně, aby měli světlo, aby šli ve dne i v noci.

Je zřejmé, že se nemáme vydat směrem přírodních spekulací, jako co to mohlo ve skutečnosti být. Ale, že máme pro povzbuzení víry uslyšet, že Bůh vzal odpovědnost za tuhle část cesty víry na sebe. Že je vedl zřetelně. Že Jeho přítomnost byla před nimi zřetelná a pevná, jako sloup, který drží, podpírá, je na něj spolehnutí, dá se o něj opřít. Ale přitom se Jeho přítomnost nedá nahmatat, vzít do ruky, zachytit jakoby do zásoby, jako se to nedá s oblakem a ohněm. A taky, že Boží vedení je jasné a spolehlivé, je přítomný před námi a s námi, ale zároveň zahalený, skrytý, zjevný i nepoznaný, jako sloup oblaku a ohně. Tak Bůh svůj lid vedl, a tak je i vyučoval víře od prvních kroků. Ale hlavní je z toho uslyšet, že Bůh vzal to vedení na sebe, a vedl je podle své moudrosti a prozíravosti, a taky způsobem, který právě potřebovali. Aby šli ve dne i v noci.

Mohlo by nás napadnout, že to ze strachu a úzkosti byli tak neklidní, že šli i v noci. Ale takhle za tím slyším spíš Boží vedení a strategii. Taky by nám to mohlo přijít tíživé, že jim ani v noci nedal odpočinout. Ale Bůh ví, kdy a kam mají dojít. Aby unikli novému, a ještě horšímu zotročení. Nebo dokonce definitivnímu. Aby naopak došli čas tam, kde mají poznat jeho moc a slávu, jeho spásu. A proto je někdy třeba jít i v noci. I nocemi v Jeho světle.

Můžeme se ptát, no jo, ale jak je to dnes v našich dnech s tím Božím vedením? Bůh nás dnes nevede ve sloupu oblakovém a ohnivém. Zato slyšíme, že nechtěl naplnit svá zaslíbení bez nás. A že je to Ježíš, nejen ten ze stránek Bible, ten živý Ježíš, který vede naši víru od počátku až do cíle. Že proto máme odhodit všechno, co nás zbytečně tíží, i co nás stahuje do minulosti, a máme vytrvat ve směru víry, s pohledem upřeným na Ježíše. V modlitbách. V rozhodování. V krocích, které se chystáme udělat. V důvěře, že vede naši víru. A Ducha svatého k tomu vzývejme na pomoc.

Ale to platí dnes stejně jako když Bůh vedl Izraelce z Egypta pouští do zaslíbené země. Totiž, že Boží vedení rozpoznávají ti, kdo k němu vzhlíží a kdo se Jím nechají vést. Když vyjdeme a kráčíme s pohledem upřeným na Ježíše, když se jím necháme vést, budeme jeho vedení rozpoznávat, budeme jít vedeni. Budeme se muset dál rozhodovat, odvažovat se dělat i riskantní kroky, i třeba zdánlivou oklikou či divným směrem. Ale můžeme přitom věřit, že nás vede. Že on ví, proč právě takhle a tudy.

A hlavně, můžeme i my nakonec slyšet a věřit, že Bůh se od svého lidu nevzdálil. Ve dne ani v noci. Neustoupil od těch, kterým dal vyjít a rozhodl se je vést a dovést. I když si nemohli na jeho vedení sáhnout, nepřestával je vést. A to přece v Ježíši svou láskou a mocí stvrdil a dal na to pečeť svého Ducha.

Tak to smíme dnes nově slyšet a přijímat s vírou, vděčností i nadějí. Když jsme taky na pomyslném předělu roků. Ohlížíme se zpět. Jsou tam naše neúspěchy i prohry, kdy jsme se třeba i svou vinou, jakoby vraceli do otroctví. Je tam i tíživá minulost. Ale taky je tam to, z čeho nám Bůh dal vyjít a zkušenosti s tím spojené. A před námi? Jen další dny, únavně podobné jeden druhému? Nebo zas nějaké změny? Tíživé nebo úlevné? Nové možnosti? Nebo nás čeká něco těžkého? Je fakt, že nevíme a nevidíme teď dál než třeba k volbě prezidenta.

A přece, jak šťastní jsme lidé! Když smíme přejít do neznáma nového roku ve světle toho slova. V Boží přítomnosti, blízkosti. Když to nemusí být jen pořád do kola ta stará písnička: další dny před námi, další dny před námi. Ale písnička víry: další dny, Ježíš za námi, další dny Ježíš před námi. Další dny, Bůh s námi.

Modleme se: Dobrý věrný Bože, děkujeme ti ze srdce, že za sebou nemáme jen další uběhnutý rok, jen další rok své upachtěnosti a proher, jen další rok v uplývání našeho věku, sil a života. Ale že za sebou máme taky další rok Tvého nekončícího milosrdenství. Zkušenosti, že jsi nám dal z lecčeho těžkého a ponižujícího vyjít. Další rok poznání, že jsi nás neopustil. Děkujeme ze srdce, že do toho nového roku, do neznámého, můžeme vyjít s Kristem v zádech i před sebou. S ujištěním, že Ty se nám nevzdálíš. Vedeš nás a dovedeš.