7. ledna 2018 - 1. neděle po Zjevení - novoroční kázání

Petr Pivoňka

Kázání: Zjevení 21,5–7

Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.

Milé sestry, milí bratři,

proč právě tenhle text pro novoroční bohoslužby? Je to heslo pro r.2018 podle Jednoty bratrské. Může to být dobrý vstup do Aliančního týdne modliteb, který je před námi, a budeme se v něm soustředit kolem textů právě z úvodních kapitolů knihy Zjevení, z tzv. dopisů sedmi církvím.

Ale, co máme vlastně společného s původními adresáty Janova Zjevení? S křesťany, patrně pronásledovanými, někde na ostrově Patmos, za vlády císaře Diokleciána koncem 1. století? No, dalo by se trochu zjednodušeně říct, že adresáty tohoto Zjevení jsou křesťané v nejisté době a v nejistých poměrech. A to jsme i my svým způsobem. Osobně – v rodině, v práci – i společně – v poměrech téhle země, současného světa. Křesťané v nejisté době a v nejistých poměrech.

Co bychom mohli v téhle situaci a na počátku nového roku slyšet víc posilujícího, spolehlivějšího a nadějnějšího, než tohle slovo? Než přímo Boží hlas. Než přímý vzkaz a přímé oslovení od Toho, který sedí na trůnu nade všemi trůny, nad všemi prezidentskými, ředitelskými, manažerskými křesly, nad všemi mocenskými pozicemi. Přitom nám není absolutně vzdálený a cizí, kdesi v nepřístupném světle. Ale stal se nám tak blízkým, nejbližším. Ten, který sedí na ton naprosto nejvyšším trůnu, a tohle mluví, nám v Ježíši nabídl usmíření a tak důvěrné sblížení. To je něco naprosto nevysvětlitelného, nezaslouženého. Jak pramen vody živé, ze které se můžeme i my zadarmo nově napít.

Řekl: „Hle, všecko tvořím nové“. Taky vás zajímá a vzrušuje to „všecko nové“. Co Bůh tvoří? Nové je neznámé a záhadné, zneklidňující i lákavé – jako tenhle rok před námi. Do nového leckdy vkládáme naděje na změnu a lepší časy. Jako třeba u nás do nového politika nebo prezidenta. Nové taky vyhlížíme a očekáváme: v osobním životě, v práci. Nové síly, novou víru potřebujeme. Nové odpočinutí. Co je ale to všecko, co Bůh tvoří nové?

Bezprostředně se to vztahuje ke zjevení předchozích veršů. Nové nebe a nová země. Nový Jeruzalém. Bůh uprostřed lidí, tak jako nikdy předtím. A setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude. Ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude. Všecko bude nové. A Ten, který už dal křesťanům takhle nakouknout za oponu dnešního světa, řekl: Hle, už to všecko nové tvořím. Nebojte! Neodložil jsem to na neurčitou budoucnost. A nevzdal jsem to, nepustil jsem to z rukou. Tvořím to. Věřte tomu. Povzbuzujte se tím. Nenechte se nikým a ničím zmást ani zastrašit, že to tak není. Je to skutečně tak: Hle, všecko tvořím nové.

Ale taky se to všechno nové vztahuje k tomu, co už znáte. Vždyť přece Ten, který tohle řekl, neřekl to poprvé! Vždyť to řekl už dříve, v těžkých dobách svému lidu. Vzpomínáte? Ústy proroka Izajáše. Několikrát to řekl. Nad starým už nepřemítejte. Hle, já činím něco nového. Nově vám dám vyjít ze zajetí. Nový návrat z exilu. Nově budu s vámi. Tvořím nové a už to raší. Ten to zjevil a řekl také církvi v nejisté době. Hle, všecko tvořím nové. Taky tu novou možnost, abyste žili věrně a statečně, křesťansky, když je situace tíživá. Neřekl to poprvé a ani naposled. Proto taky řekl: Napiš: tato slova jsou věrná a pravá. Abychom je mohli i my číst a věřit jim.

Milí, říká se, že dnes žijeme v době post-pravdivé. A post-faktické. Že není nic tak absolutně pravdivého, pravého a faktického, nač bychom se mohli všichni spolehnout. Že každý má svou pravdu, svůj pohled na fakta. A proto je to dnes spíš o pocitech, emocích a zážitcích. Ale my, křesťané, to tak nevidíme. My věříme, že je oč se opřít, nač spoléhat, co je absolutně a pro všechny pravdivé. Jsou to tato slova věrná a pravá. Která můžeme nově číst, slyšet je, zvěstovat je. Ale to nejen pro naše povzbuzení a ujištění. Vždyť ta slova jsou věrná a pravá a zapsaná pro všechny!

A už se vyplnila – dodal Ten, který je vyslovil. Už je to hotová věc. Jeho slova neodvolatelně platí, přestože vyplnit se mohou až za dlouho.

Vždyť Ten, který to řekl a ručí za to, říká: Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Měl jsem v lidských dějinách první a budu mít i poslední slovo. To znamená, že dějiny jako celek mají smysl. Odněkud někam směřují. Nevymkly se Stvořiteli z rukou. A neplatí snad tohle ujištění i pro naše osobní a rodinné dějiny, příběhy? A je-li to tak, že celému příběhu, celým dějinám, těm velkým i těm našim maličkým, dává smysl, směr a cíl Ten, který je první i poslední, pak se taky můžeme dívat jinak na epizody, které se nám zdají jako nesmyslné utrpení a zlo. Ale hlavně je tu naděje, že jsou to jen epizody! I když jsou moc těžké, vyčerpávající a třeba se nám zdají nekonečné. A člověk prahne po tom, aby to už skončilo, aby se to změnilo. Žízní po živém Bohu, aby zakusil jeho přítomnost, blízkost, konkrétnější projev jeho vlády, spravedlnosti a lásky.

Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Já osobně – říká Bůh – dám z pramene vody života darem, zadarmo. Každému, komukoli, kdo žízní. Kdo žízní po tom, co si sám nemůže dát a co nemůže dát nikdo z lidí, co může dát jen On. Co jen On ukojí, utiší.

Žízeň – sestry a bratři – patří k životu vezdejšímu, k existenci v tomto čase. Žízeň patří k víře. K životu křesťanů. K té cestě do nebeského Jeruzaléma. To je právě zajímavé a máme se u toho zřejmě zarazit. Na naše verše navazuje jakýsi katalog neřestí, které vyřazují jejich aktéry z možnosti přijít do toho nového Jeruzaléma. Ale my tady neslyšíme, že protikladem by měli být lidé nějakých křesťanských ctností. To, co stačí, aby člověk prošel do nového Jeruzaléma, je to, že po něčem žízní. A Bůh mu to dá. Dá mu zadarmo napít. Takže, abychom prošli a až do nového Jeruzaléma došli, nemusíme být ověšeni ctnostmi a nemusíme být dokonalí. Naopak, to, čeho je nám třeba, je bytostná nedokonalost! Žíznivost. Touha, bytostná potřeba po tom, co nám může dát jen Bůh. A co my můžeme od něj přijmout jen darem. Zadarmo. Proto: blaze tomu, kdo žízní, a kdo jako takový dokáže taky nezaslouženě přijímat.

Ale, nakonec, má být jasné, že každý takový člověk, zejména křesťan, je člověk, který vede boj. Boj se sebou. Duchovní boj. Učí se sebe zapírat a nese svůj kříž. Nevzdává boj se svým sobectvím, se zlobou, se strachem a úzkostmi. S pochybnostmi. Se zklamáním. Nevzdává dobrý boj víry, zápas o věrnost. A proto bývá někdy hodně unavený, vyprahlý a vyčerpaný. Proto taky žízní. A tu slyší: Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Takové dědictví si nedokážeme ani za mák představit. Nad takovou budoucností se nám tají dech. Spíš mi z toho zní: to za ten boj víry stojí, ne? Znovu se k němu nadechnout a zvednout. Vydržet.

Modleme se: Ale kdo zvítězí, Pane? Nikdo sám svou silou, zbožností, svou věrností! Vždyť známe a vyznáváme ti nyní v tiché chvíli svou slabost, své prohry, i předem vzdané bitvy.