14. ledna 2018 - 2. neděle po Zjevení

Petr Pivoňka

Kázání: 1 K 2,1–10

Když se přiblížil čas Davidovy smrti, přikázal svému synu Šalomounovi: „Odcházím cestou všeho pozemského. Ty však buď rozhodný a mužný. Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh: Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení a přikázání, jeho práva a svědectví, jak jsou zapsána v zákoně Mojžíšově, a tak budeš mít úspěch ve všem, co budeš konat, ať se obrátíš kamkoli. A Hospodin splní své slovo, které mi dal: ‚Budou-li tvoji synové dbát na svou cestu tak, aby chodili přede mnou věrně celým srdcem a celou duší, nebude z izraelského trůnu vyhlazen následník z tvého rodu.‘ Ty také víš, co mi udělal Jóab, syn Serújin, co udělal dvěma velitelům izraelských vojsk, Abnérovi, synu Nérovu, a Amasovi, synu Jeterovu: Zabil je a dopustil se válečného krveprolití v čas pokoje. Krví prolitou jako ve válce si potřísnil opasek na svých bedrech a opánky na svých nohou. Zachovej se podle své moudrosti a nedej mu pokojně sestoupit v šedinách do hrobu. Synům Barzilaje Gileádského však prokážeš milosrdenství. Ať jsou mezi těmi, kdo jedí u tvého stolu, neboť právě tak se zachovali ke mně, když jsem prchal před tvým bratrem Abšalómem. Je tu u tebe i Šimeí, syn Gérův, Benjamínec z Bachurímu, který mi zlořečil strašlivým způsobem v den, kdy jsem odcházel do Machanajimu. Ale potom mi vyšel vstříc dolů k Jordánu a já jsem mu při Hospodinu přísahal: ‚Neusmrtím tě mečem.‘ Teď však ho nenechávej bez trestu. Protože jsi moudrý muž, budeš vědět, jak s ním naložit, abys jeho šediny uvedl v krvi do hrobu.“ I ulehl David ke svým otcům a byl pohřben v Městě Davidově.

Milé sestry, milí bratři,

taky se vám zdá, že Pavlovi nerozumíte? Že jste na to asi málo vzdělaní – moudří – nebo zralí ve víře? Však tady Pavel píše, že této moudrosti sice učíme, ale jen dospělé ve víře… Ale buďme trpěliví. Naslouchejme dobře. Třeba to je jinak, než jak nám napovídá náš první dojem – nebo naše moudrost.

Nejdřív musíme aspoň na skok do situace původních adresátů. Pavel založil sbor v řeckém přístavním městě Korintu. Po jeho odchodu přišli do sboru velmi výrazní lidé. Mezi nimi přišel i z Alexandrie velmi vzdělaný Apollos. Zřejmě to byl taky vynikající řečník. A tak se najednou to Pavlovo kázání evangelia začalo leckterým ve sboru vedle toho jevit jako nevýrazné, jaksi slabé. Lidé často dají na toho, kdo dokáže zajímavě a přesvědčivě mluvit. A tak se i křesťanům stává, že místo na evangelium Ježíše Krista se zaměřují na člověka. Na toho nebo onoho všelijak přitažlivého kazatele. Místo na tu paradoxní moudrost Boží, začnou se zaměřovat na výraznou a výřečnou moudrost člověka.

Do toho Pavel křesťanům vzkazuje, oč jde. Že ho Kristus poslal zvěstovat evangelium, ale ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Protože o to jde: rozpoznat a přijmout Boží moc a Boží moudrost v evangeliu o Kristu ukřižovaném. Zvěstovat a přijmout, že v tom slovu o kříži je pro nás Bohem otevřená cesta ke spáse.

Tak už začínáme rozumět, proč Pavel píše, že nepřišel hlásat tohle Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Copak lze kázat o Kristově kříži nějakými vzletnými slovy? Copak lze to tajemství, že Boží moc je skrytá v bezmoci a utrpení, dokazovat nějakými vzdělanými vývody? Pavel říká: Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista a to Krista ukřižovaného. A proto jsem k vám přišel sláb, s velkou bázní a chvěním.

Bratři a sestry, i Pavel byl vzdělaný. Možná neuměl tak dobře formulovat jako jiní. Ale on ne, že si z nouze udělal ctnost. On se tak rozhodl vzhledem k tomu poslání, šířit evangelium. Odvádět pozornost od sebe ke Kristu – o to šlo Pavlovi. O to by mělo jít každému křesťanskému kazateli a učiteli. Ale i každému křesťanovi. A pak, když se k tomu člověk rozhodne, může Bůh právě jeho slabost a rozechvělost použít. Tenhle oddíl 1 K je o tom, že Boží moudrost je paradoxní. Pak tedy paradoxně „právě, když jsem sláb, jsem silný“ – jak říká Pavel jinde. Protože pak může vyniknout ta Boží moc a Boží moudrost i na mně. Když nepřekážím Božímu jednání. Proto Pavel říká: má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

O to tady v tomto slovu jde. A o to jde v dějinách, i v dnešní době, i v našem myšlení a jednání. O to napětí, o ten střet Boží moudrosti s moudrostí lidskou. Pavel říká: rozhodl jsem se, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista a to Krista ukřižovaného. To neznamená, jen pořád kázat o kříži a ukřižovaném Ježíši. To znamená, že v evangeliu jde vždycky nějak o tohle napětí a střetnutí Boží moudrosti s lidskou. S tou naší soběstačnou, na sebe orientovanou moudrostí. To je to, když Ježíš říká, že úzká cesta a brána, kde je těsno, vede k životu. Že první budou poslední a poslední první. Že Bůh chce dát těm posledním stejně jako prvním. Když dává učedníkům za příklad děti a říká, že takovým patří království nebeské. Když chválí Otce, že skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Nebo když říká a my to zpíváme Život svůj prý kdo ztratí, jen ten ho zachrání, dlouhý těžký je chápání. Tak ta paradoxní Boží moudrost naráží na tu naši lidskou.

Proto evangelista Jan říká, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé, a nikdo takový nechce, aby jeho skutky vyšly najevo. A tak v každém takovém střetu Boží moudrosti s lidskou je už nějak kříž. A to je nakonec ztělesněno a završeno v ukřižovaném Kristu. Kde, jak říká Pavel vzápětí, je taky všechna lidská moudrost odhalena jako naprosté nepochopení.

Pavel tady mluví o moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku. Co je dnes považováno za moudrost? Uvědomil jsem si, že o moudrosti se v médiích takřka nemluví a neuvažuje. Slyšeli jsme někdy během prezidentské volební kampaně o moudrosti? Zřejmě k moudrosti vládců tohoto věku patří strategie, doporučit sebe, leckdy na úkor druhého, být zvolen, vládnout. Jistě, ani vládce tohoto věku nemůžeme házet do jednoho pytle. V tomto smyslu bychom si přáli, aby nám vládli moudří vládci. Ale když jde teď o jádro věci, o jádro Boží věci ve světě a taky o jádro lidství a jeho budoucnosti – je ta Boží moudrost paradoxně jiná, naráží, střetává se s lidskou moudrostí – znovu je to nějak kříž.

I v nás samých, bratři a sestry! Jak se tahle Boží moudrost střetává s tou mou? Neznamená i to „nést svůj kříž“? Kde se Boží moudrost střetává s tou mou?

Jak ale můžeme my, obyčejní, hříšní lidé tu Boží moudrost vůbec vnímat a přijímat? A opět je to paradox: když uznáme, že na to sami nemáme. A když se necháme obdarovávat poznáním z Božího Ducha. Proto připomíná i apoštol Pavel, co je i pro nás už zdávna v psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.

Tedy: to je paradoxně ta zralost víry. To jsou ti, kteří jsou dospělí ve víře. Kteří pokorně uznávají, že na to sami nemají, aby Boží moudrosti rozuměli, ale nechávají se oslovit skrze Ducha, který Boha zná a je z něho. To jsou ti, kteří Boha milují. Kteří s prostou důvěrou od Boha očekávají a nějak už přijímají, co jim připravil, co je nad jejich vnímání, chápání i zkušenost. Ti maličcí, kterým to chce Bůh zjevit i dát.

A mám je před sebou – jen za minulý týden několik takových. Třeba Evu Hájkovou, s níž se budeme zítra loučit.

A tak: kdo bude prezidentem je důležité. Ale neméně důležití jsou tihle lidé prosté upřímné víry, kteří milují Boha. Lidé, kterým Duch svatý pootvírá tu Boží moudrost, že s Pánem Ježíšem jdou skrze svůj kříž do jeho slávy. Lidé, kteří navenek prostí a třeba i všelijak hendikepovaní a obtížení, mají mysl Kristovu.