28. ledna 2018 - Neděle Septuagesima

Petr Pivoňka

Mk 1,21–28

Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.

Sestry a bratři,

může být člověk posedlý k něčemu pozitivnímu? Může být posedlost k něčemu dobrému? Dnes se s takovými názory setkáme. Ale co nám k tomu říká evangelium?

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“, vyzval Ježíš rybáře Šimona a Ondřeje a pak Jakuba a Jana. Dám vám odvahu a sílu natahovat ruku k záchraně. Budete pomáhat z vody těm, kteří se v něčem topí. Na břeh nového života. A kam je Ježíš vedl vzápětí? Na bohoslužby. Kam vedly první kroky povolaných – učedníků? Na bohoslužby. Do synagogy v Kafarnaum, kde byli doma. Nejdřív měli Ježíše poznat jako toho, který přichází na bohoslužby. Ovšem ujímá se slova, jak to bývá v synagoze možné. A učí. Vykládá Písmo – Tóru, Boží zákon. Ale je to najednou jiné. Zvláštně autentické slovo. Jako když se Hospodin sám přiblíží. A jeho slovo se nově otvírá. A dotýká. Jako když se naplňuje zaslíbení, které dal Hospodin Mojžíšovi a svému lidu. Povolám jim proroka z jejich bratří jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.

I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Marek nám tady nesděluje, co Ježíš z Písma učil. Důležitější je, že přítomní s úžasem zjišťují, že jeho výklad Písma je jiný, než nač jsou zvyklí. Učitelé zákona učí tradici. Ale Ježíš se odvolává k Boží vůli. Přímo. S neobvyklou autentičností a pravomocí. Se zvláštní autoritou. Jako zvláštní zmocněnec Boží vlády. Jakby se Bůh sám v jeho slovu přiblížil. A jeho slovo se nám nově otvírá. A nově se nás týká. A ti rybáři, co přišli s ním, to taky zakoušejí. Taky žasnou s ostatními. To je tedy ten, který nás povolal? Náš Mistr, náš Pán!

A měli ještě poznat – a všichni přítomní měli poznat – že Ježíš vykládá Boží slovo se skutečnou mocí. S mocí, která nejen že slovem zaujme, dotkne se, osloví, otevře a přiblíží Boží přítomnost. Ježíš učí s mocí, která vysvobozuje ze zlého. Z bezvýchodné neměnnosti, utisknutosti něčím zlým. Vrací člověku důstojnost. Vrací mu sama sebe. Vrací ho do života. Mezi druhé. Do společenství.

A zvláštní je, že se ten nečistý duch – jak to utisknutí Marek nazývá – sám ozve. Sám se odhalí a přihlásí. Protože se bojí, že v přítomnosti Ježíše ztratí svou moc, svou vládu nad tím ubohým člověkem. A proto jde do útoku. V jejich synagoze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. A zřejmě to běžně na něm nebylo znát. Když přišel normálně na bohoslužby. A možná tam i chodíval častěji. Možná ho druzí měli za podivína, nebo za ubožáka nebo obtížného člověka, ale jinak? Jenže Marek říká: v reakci na Ježíšovo učení se vyjevilo, že byl posedlý nečistým duchem. Že byl ten ubožák osedlaný, utištěný něčím, co z něj najednou vykřiklo. Útočně, ale vlastně ze strachu: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“

Sestry a bratři, dovolte mi nadsázku. Pod vlivem volebních prezidentských debat. Přijde mi to trochu, jako kdyby proti sobě stanuli dva adepti na významnou pozici, dva adepti rozhodující moci. A teď by ten jeden ze strachu, že na soupeře ztrácí, proti němu vyjel: Dej si pozor! Je nás víc. Mám mocné spojence. A já vím na tebe tohle! Já vím, kdo jsi. A ať se to dozví všichni, co jsi zač. Když nečistý duch vykřikne: Jsi svatý Boží, rozhodně to není vyznání. Ale pomluva. Rouhání. Od nečistého ducha je to špína. Snaha pošpinit mocnějšího soupeře. A Ježíš? Nenechal se zaskočit ani ušlápnout tím agresivním výlevem, tím špinavým útokem. Pohrozil mu, pokáral ho: „Umlkni a vyjdi z něho“. A to stačí! Ten špína, který si toho muže osedlal, jím ještě naposled zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.

A teď se vracím k té úvodní otázce: Posedlost. Člověk může být posedlý, osedlaný různě. Třeba mocí, pozicí. Neústupností, vítězením za každou cenu. Ale taky třeba sebeprosazováním, sebechválou. Taky třeba prací, aktivismem. Je toho dost, co si může člověka osedlat. Ale může být člověk posedlý k něčemu pozitivnímu? Může být posedlost k něčemu dobrému? Na internetu objevíte reklamu, že posedlost vás může přivést k úspěchu a získání toho, co chcete. Že každý máme svou posedlost, nebojte se a objevte tu svou. Buď posedlý svým zájmem a dosáhneš svého. Ale je to pravda? Lidé prý dnes nemají pravdu za základní hodnotu. Chtějí být utvrzeni ve svém názoru. Proto je dnes třeba těch, kdo pravdu jako hodnotu hledají a připomínají.

Tak tedy z dnešního evangelia jasně promlouvá Ten, který odhaluje posedlost – jakoukoli, čímkoli – jako to, co člověku zevnitř škodí. Co ho pošpiňuje, ponižuje, utiskuje. Osedlává. Vzdaluje sobě samému, druhým, Bohu. Marek tomu říká duch nečistý, ne svatý. Ale Pán Ježíš mu jako zmocněnec Boží vlády říká: Umlkni a vyjdi z něho. Vyjdi z ní. Věřím, že kam tohle jeho slovo v moci Boží dolehne, něco se děje. Třeba je to ve skutečnosti opět delší, většinou mnohem delší proces. A vždycky je to zápas. Jako tehdy v Kafarnaum. Osedlavatel se strašně nerad vzdává. Strašně nerad svou oběť pouští. Ale nakonec musí pustit – člověka, kterého chce Bůh sám vysvobodit. Vrátit mu lidskou důstojnost. Vrátit ho do života. Otevřít mu přístup k sobě, k němu samému, k druhým. Týká se to i nás? Osobně a společně? Myslím, že týká. I já se nechám občas osedlat duchem nečistým. Třeba na chvíli se vzdálím dorozumění, opravdové lásce, Bohu, druhým, i sám sobě jakým mám a chci být. Možná to taky znáte, že vás takhle něco osedlá. A snad to vnímáme i společně. Nečistý duch lidi rozděluje. Odděluje člověka od druhých. Osedlává nás zklamáním. Sklíčeností. Hněvem. I pohrdáním. Pán Ježíš takovému nečistému duchu – i dnes mezi námi tady – skrze toto evangelium mocně říká: Umlkni a vyjdi z něho – vyjdi z ní. Říká to – s nadsázkou řečeno – jako prezident Boží vlády. Bohem zvolený, pověřený. Jako milovaný syn Boží.

Když se to tehdy poprvé v synagoze v Kafarnaum stalo, všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ Je to úžas nad tím, co bylo a je dodnes kontroverzní a nečekané. Ale z vůle Boží se to skrze Ježíše událo. A děje. A může dít. Z moci, která ho vyslala, která ho provázela, a která mu dala vstát z mrtvých.

Protože díky téhle moci se pověst o něm rychle roznesla všude po celé galilejské krajině. A dál. Mnohem dál. Až k nám. A díky téhle moci nezůstala pověstí. Ale stala se evangeliem i pro nás. Pro tyto a další dny.

Modleme se: Pane, dnes zvlášť děkujeme za tvé evangelium. Že Ty, Pane Ježíši, jsi ten Bohem zvolený, pověřený a k nám vyslaný. Ať už je na hradě kdokoli. Ale taky děkujeme za evangelium, že úsilí o to, abychom mohli žit svobodně, důstojně, abychom mohli být sami sebou, není jenom na nás. Že Ty sám jsi nám v tom přišel na pomoc a působíš svou mocí k tomu. Proto se nemusíme bát.