18. února 2018 - neděle Invocavit (1. postní)

Petr Pivoňka

Lukáš 13, 18–30

Řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ A dále řekl: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému. Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni. Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“

Milí bratři a sestry,

taky vás možná napadlo: není to hrozné? To jsou opravdu tak úzké dveře – kdo jimi vůbec projde? Když ani ti, kteří Pána, dá se říct důvěrně znali, to nemají jisté. Kdo může mít jistotu spasení?

Ale, bratři a sestry, Ježíš nás přece nepřišel strašit! Byl poslán, aby nás povzbudil ve víře: hle, Boží království se přiblížilo. Už se tu děje něco z něho. Mezi vámi. To hlavní je přece dobrá zpráva. Je čas otevřených dveří Božího království. A Pán Ježíš nás do nich směřuje. Ale pojďme popořadě. Nejprve vypráví dvě krátká podobenství.

Poslyšte: v tomhle světě, mezi námi, už je zaseta Boží vláda. Ano, i tady, kde my žijeme, snažíme se i se znepokojujeme a mnohé nás naplňuje starostmi a obavami – i tady na tom kousku země, zasel člověk Boží zrno Božího království. I tady mezi námi má člověk Boží kousek své zahrady, která připomíná ztracený ráj. Ale nám se zdá, jak málo jsou ty Boží věci patrné. Jako by se nic nedělo a neměnilo. Pořád tolik prázdných míst v kostele. A někteří si vzpomenou na své děti a vnuky a na mnohé konfirmované, že tu chybí. Ale Pán Ježíš nás povzbuzuje. Má to smysl věřit zrnu Božího království a rozsívat jeho slovo. Má to smysl, všude kde člověk – kdokoli z nás – zasel někde něco málo dobrého. Neztratí se to. Svět se tím zas o malinko změnil v zahradu. Vždyť Pán Ježíš nás povzbuzuje. Z nepatrného zrna vyrostl strom a ptáci z různých stran se uhnízdili v jeho větvích. On už to ve víře vidí. A chce, abychom to taky už ve víře viděli.

Ale Ježíš jde rychle dál. A přirovnává Boží vládu ke kvasu, který žena vmísí do mouky, až se všechno prokvasí. My spíš vnímáme to špatné kvašení. A o tom se víc mluví. Když se dobré věci kazí, dobré víno zkvasí. O kvašení špatnosti se šíří zprávy. Ale je i dobrý kvas. Na ten nás upozorňuje Ježíš. Kvas Boží vlády, dobrých hodnost, postojů a vztahů. Jako žena do těsta skryje ten dobrý kvásek, začalo Ježíšovým působením něco nesmírně důležitého. Je to skrytou, ale velikou nadějí pro nás všechny. Představte si: kvásek evangelia a ducha Kristova je skrytý v lidech, kteří se někde nějak setkali s jeho slovem a dílem. Jsou zkrátka skryté nadějné věci Boží v lidech a mezi lidmi, které svým časem k něčemu prokvasí. Ale ten proces je důležitý. Nedá se přeskočit ani uspíšit.

A teď nám evangelista Lukáš připomíná, že když tohle Ježíš učil, procházel městy a vesnicemi, a přitom stále směřoval k Jeruzalému. Nemáme zapomenout, že to, co učí, naděje jeho víry, jak působí, že všechno to má naplnění v jeho utrpení a kříži. Zrno musí zemřít, aby vydalo mnohý užitek. Kvásek se musí rozpustit, sám ztratit, aby prokvasil těsto.

A tu někdo přijde s naléhavou otázkou: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ Nás taky tahle otázka zneklidňuje? Nouze spasení zřejmě není hlavní nouzí našich dní. Měla by být?

Ježíš na tu naléhavou otázku odpoví zajímavým způsobem. Rozhodně neřeší žádné počty spasených. Ani se nepouští do polemiky s těmi, kteří je řeší. A taky neodpovídá jen tomu, kdo se ho tak zeptal, ale zřejmě se obrací na všechny učedníky i další lidi okolo. „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“

Co z toho můžeme a máme uslyšet? Že o spasení se rozhoduje už nyní, právě teď? Že záleží na nás? Jestli se budeme snažit vejít těmi dveřmi? Že je to úzké, ale možné? Ale že mnozí toho schopni nebudou? Ano. Ale copak to první a o nejdůležitější není to, že tu ty dveře jsou? A že nás právě Ježíš do těch dveří zve? Že je on drží pro nás otevřené. Že říká: teď je čas těch otevřených dveří. A že je možné těmi dveřmi vejít, dáme-li na něho?

Teď ale: co ty úzké dveře znamenají? Zeptal jsem se na to nejstarší sestry našeho sboru, které jsem byl popřát k 95. narozeninám. A ona se zamyslel a odpověděla: No asi, že je málokdo najde, když jsou tak úzké. Co lidi hledají? Jak sehnat a zařídit byt. Mít dobrou práci. Ale smyls života? Ten hledá málokdo. Myslím, že to docela trefila. Vždyť jsme slyšeli slova z Ježíšova horského kázání: Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Tak to bychom mohli přijmout jako postní výzvu. V tom všem, co hledáme a oč usilujeme, zaměřit se na to, proč a k čemu tu jsme a máme být. Ta ty úzké dveře víry a lásky, obětavé lidskosti, do kterých nás směruje Ježíš. Na cestě do Jeruzaléma. Na cestě k Velikonocům. Jak jsme to zpívali: Každej, kdo věří, kdo miluje, do úzkých dveří se směruje. Každej kdo lásku má a pevnou víru, kde Tesař díru nechal dobře ví.

*** „Snažte se vejít úzkými dveřmi…“*** Ježíš nám tím může naznačovat ještě něco. Je třeba odložit všechno, co mi brání vejít. Co se mi u těch úzkých dveří vzpříčí. Jako ony známé cimrmanovské vycházkové hole. Co všechno to může být? To si musíme každý pro sebe zodpovědět. Něčeho se zříct, něco odložit, abych mohl vejít úzkými dveřmi Kristova lidství. K tomu je postní doba jak stvořená. Sestry a bratři, co takhle dát si půst sami od sebe? Dát si půst od všeho, čím si sám bráním do těch úzkých dveří vejít.

Ale co ten zneklidňující závěr? Vlastně další podobenství. Teď je ještě čas těch otevřených dveří. Ale nevíme jak dlouho. Jakmile budou zavřeny, už nebudete moci vejít dovnitř. Jaká škoda zůstat venku! Ano, doslova věčná škoda! Věčná škoda zůstat mimo, vlastní vinou a jen plakat a skřípat zuby. Ten obraz mi znovu připomněl naše děti, když byly malé, na Štědrý večer. Už jsem vám to kdysi vyprávěl. Stojí za prosklenými dveřmi pokoje, kde andělé alias já chystají dárky pod stromkem a rozsvěcejí svíčky. Natěšené a nedočkavé, s nosy přitisknutými na sklo, čekají, až se dveře otevřou a ony budou konečně přitom. Představte si, že by se neotevřely! Že by už skrz ty dveře matně viděly a slyšely, co všechno dobrého se děje za nimi, ale nemohly by být při tom. A kdyby ten známý hlas, který důvěrně znají, a čekají až řekne: tak pojďte, děti – se najednou stal cizím a odmítavým: Neznám vás. Jděte pryč.
Copak tohle chcete slyšet a zažít? Zůstat venku a nebýt při té slavné hostině s Abrahamem, Izákem a Jákobem? Se všemi Božími proroky, a se všelijakými lidmi z východu i západu, severu a jihu? Nebýt při tom slavném stolování v Božím království?

Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední – uzavírá to Ježíš. Proto myslím, že z toho v cíli rozhodně nebude menší překvapení, než v případě zlaté Ester Ledecké.

Modleme se a vyznávejme: Pane Ježíši Kriste, ty nás chceš a může provést i těmi nejužšími dveřmi. Přejeme si být nakonec v cíli s Tebou. Ale i ti sportovci nás zahanbují v úsilí, bojování se sebou a vzdávání se všeho, co brání vejít těmi úzkými dveřmi.

Vyznáváme, že potřebujeme odkládat mnohé, co nám překáží před úzkými dveřmi tvého království, co nám překáží v upřímné lásce, v opravdové víře, v odpírání zlému, v oddanosti Tobě, v obětavosti a službě, v lidskosti podle tvého příkladu. Prosíme, dávej nám k tomu svého svatého Ducha, aby nás napomínal, formoval, vedl a pomáhal nám odkládat přítěže hříchu, zlozvyků a neřestí, také naši lehkovážnou sebejistotu, malou důvěru v tebe i neschopnost vydávat svědectví o tvé lásce a dobrotě. Proto tě každý za sebe prosíme: Pane, smiluj se nad námi. Amen.