25. února 2018 - neděle Reminiscere (2. postní)

Petr Pivoňka

Mk 8, 34–38

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Sestry a bratři,

zní to těžce až tíživě. Ale je to osvobozující. Je to cesta ke svobodě.

Nejvíc osvobodivé nám může připadnout ono „následuj mě“. Že můj všelijaký život, s lecjakými problémy a těžkostmi, nemusí být jen plácání pořád dokola. Že to všechno může mít směr a cíl. Že se mám koho držet. Komu patřit. Že nepatřím jen sám sobě a nejsem jen oběť okolností. Že můžu patřit Ježíši. Držet se ho. Následovat ho. Nestojím jen na místě. Můžu se vším za ním, kupředu. A s vírou, že on mě dobře povede.

Jenže tomu „následuj mě“ předchází to trojí: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž…."

Tak předně, je to naprosto dobrovolné rozhodnutí. Ježíš nikoho nenutí ani nesvazuje. I ti rozhodnutí se mají v určitou chvíli nově rozhodnout. Podle Marka Ježíš k sobě zavolal zástup s učedníky. A všichni to slyší, i široký okruh nerozhodnutých. Každý ať se rozhodne svobodně. Jestli chce dál jít za Ježíšem. Doslova chce-li za ním následovat. To je totiž rozdíl, o který od určité chvíle jde: jít s Ježíšem podle svého. Anebo za ním, za něj se zařadit, následovat ho. Chtít Ježíše a cestu víry určovat podle svého, anebo se nechat určovat jím. Tak to v jisté chvíli slyšel Petr stejně jako mnozí další. A to je nesnadné slyšet, natož přijmout.

Protože to znamená dvojí: zapřít sebe a vzít svůj kříž. To bychom nejraději obešli, odsunuli stranou. Kdyby tak šlo Ježíše Krista následovat bez toho. Jenže to právě nejde! Jsou to kroky postupné, které jeden druhý podmiňují: svobodně se rozhodni – jestli chceš jít za mnou – tak nejdřív zapři sám sebe – abys mohl vzít svůj kříž – a abys mě mohl následovat.

Ale jak mohu zapřít sama sebe? Co tím Ježíš myslí? Třeba jen to, že nebudu chtít já usměrňovat Ježíše, ale nechám se usměrňovat jím. Že nebudu své zájmy a představy stavět nad to, jak a k čemu mě chce vést on. Jistě ne náhodou evangelista Marek zaznamenal tato Ježíšova slova o zapření sebe hned poté, co Ježíš pokáral a usměrnil Petra, aby neurčoval jeho cestu, ale podřídil se Boží vůli. A přece to byl právě Petr, kdo Ježíše ve finále třikrát zapřel. Proč? Zřejmě nejen ze strachu. Možná ještě spíš ze zklamání. A že nechtěl být spojován s Ježíšovým potupením, ztroskotáním a zavržením. Tedy z vlastní hrdosti? Každopádně: „zapři sám sebe“ je opakem zapření Ježíše.

„Zapři sama sebe“ ale přece není újma, ztráta sebe. Naopak. Je to osvobozující. Tohle poznání už smíme na rozdíl od prvních učedníků mít. Vždyť „zapři sama sebe“ znamená třeba i to, že nejsem sám svým soudcem! Že už se nemusím nechat pořád určovat dojmem, že za všechno můžu. Vždyť zapři sám sebe vlastně znamená, že už mě nemusí a nebude určovat mé sobecké, přebujelé, ani naopak utisknuté a provinilé ego. Ale to, jak mě vidí milosrdný Otec nebeský. A jaké má on se mnou záměry. A k čemu mě vede jeho syn Ježíš.

Tak mohu vzít svůj kříž a následovat Ježíše. Ale, co znamená „vezmi svůj kříž“? Přijmi svůj podíl na utrpení, ponížení, zavržení a zabití Ježíše. Ale taky na paradoxní víře v jeho zmrtvýchvstání. Přijmi paradox jeho víry, která se drží Boží moci, Božího zázraku a vítězství, navzdory utrpení a konci.

OK. V době Markově, krátce po porážce židovského povstání a zničení jeruzalémského chrámu Římany, kdy zesílilo ohrožení i pro křesťany, si to asi dokážeme představit. Nebo v době, kdy Bonhoeffer psal své Následování, v době sílícího nacismu, v zápasu o vyznávající církev. Ale dnes? Tady u nás? Kdy se můžeme k Ježíši ukřižovanému a vzkříšenému klidně svobodně hlásit a nikoho to moc nezajímá a nevzrušuje?

Ale opravdu to tak je? Nebo je to spíš tak, že kdo by se i dnes rozhodl následovat Ježíše doopravdy, kdo by zapřel svou pohodlnost a strach, a opravdu by se za Ježíše nestyděl, objevil by docela záhy i dnes svůj kříž? Svůj kříž najdou skuteční následovníci Ježíše Krista v každé době. Nemusejí si ho vymýšlet. Ani sami vyrábět. Vezmi svůj kříž – tzn. přijmi skutečnost, že kdo chce Ježíše následovat, nevyhne se utrpení, ponížení, bezmoci i pocitům, že ho Bůh opustil. Ale to vše s paradoxní důvěrou, že Bůh ho nakonec z toho všeho pozvedne.

Ale co všechny ty naše osobní trampoty, bolesti, trápení, úzkosti a ztráty? Ty do toho kříže nepatří? To ten kříž je ještě něco nadto, navíc? To všechno k tomu kříži patří. Když to všechno vezmu s vírou v něho a když to všechno podřizuji cestě za ním.

A to je právě osvobozující. Že to tak mohu na sebe vzít. A že to můžu unést. A jít s tím za ním. Že mě to nesráží zpět, nepoutá k minulosti, nedrží na místě. A že to není jen beztvará hromada k neunesení. Ale že mi Pán Ježíš dává sílu vzít to a nést a jít s tím za ním, dál, kupředu. Že mě on dává východisko a naději i sílu pro další kroky. A k tomu, že smím s ním vědět a s ním věřit, že to v utrpení, ponížení ani smrti neskončí. Protože mu Bůh dal po třech dnech vstát.

Vždyť ta svědectví tu jsou. Že ti, kdo ho takhle dobrovolně a skutečně následovali, poznali v sebezapření a pod svým dílem kříže jeho blízkost, jeho pomoc a sílu, jeho život a vítězství. Jako třeba i ten zmíněný D. Bonhöffer, když nedlouho před popravou napsal tu krásnou báseň V moci dobrých sil.

Neboť, kdo by chtěl svůj život před křížem Ježíšovým uchránit, ten o tenhle život z jeho předivné moci, z Jeho blízkosti a vítězství přijde. Kdo ale v nějaké míře a podobě přijde o život pro něj a pro tohle evangelium, zachrání jej pro naplnění a budoucnost s ním. Lépe je přece bojovat a život ve vítězném boji ztratit, než z boje utíkat, a tak odkrýt nepříteli záda. Lépe je přece přijít o majetek i společenské postavení, než ztratit svou čest, smysl života či svou duši a svou víru. Copak můžeš za něco získat zpět svou ztracenou duši nebo víru? Je přece lépe vzít vážně Ježíše a skutečně ani v nejmenším se za něj nestydět, tady a teď v tomhle Bohu odcizeném prostředí, než zažít, že se jednou bude stydět On za mne, až jako pravý syn lidský a Boží přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.

Modleme se: Pane Ježíši, děkujeme, že nás vedeš svou úzkou cestou, která ale vede k životu smysluplnému a naplněnému. Nechceme být nerozhodnutí, ale vyznáváme ti, že se nám směrem tvých slov nechce. I našemu smýšlení je bližší žít život pohodlně a bezpečně, uchránit ho pro sebe a pro to, jak a s kým ho chceme užít. I my se o svůj život strachujeme. Proto i my bychom chtěli cestu za tebou určovat podle svého.