18. března 2018 - neděle Judica (5. postní) - rodinné bohoslužby

Petr Pivoňka

Matouš 26,69–75

Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší. Petr šel za ním zpovzdálí až do veleknězova dvora; vstoupil dovnitř a posadil se mezi sluhy, aby viděl konec. Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Ale nenalezli, ačkoli předstupovalo mnoho křivých svědků. Konečně přišli dva a vypovídali: „On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět.“ Tu velekněz vstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“ Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!“

Milé děti, sestry a bratři,

ukážu vám teď několik obrázků a fotografií (medvídek Pú, Harry Potter, V. Havel. kurátor sboru, farář, děti z nedělní školy) ……znáte ho? Odkud?

Někoho znáte z knížky, z pohádky, z vyprávění, z televize, z časopisu… Ale někoho znáte jinak, mnohem víc. Rádi se s ním potkáváte v nábožku, v NŠ, v kostele. Máte toho člověka rádi.

Představte si, že by někdo cizí řekl: No jasně, ty ho určitě dobře znáš. Ty s ním kamarádíš. A ty bys řekl: ne, já ho neznám. A tu by někdo další řekl: Ale ano, znáš se s ním. Vždyť ty se s ním přátelíš. A vy byste řekli: Ne, ne, na mou duši, toho člověka neznám. Dokážete si to představit? Jak může někdo takhle zapřít toho, koho dobře zná, přátelí se s ním a má ho rád? Jedině, že by ho ovládl hrozný strach. Kdyby se někdo bál o sebe tak, že by zapřel, že zná někoho tak blízkého. A to se stalo učedníku Petrovi.

Myslíte, že Petr byl bačkora? Ne, to určitě ne. Naopak, byl statečný Ježíšův učedník. Chtěl jít za Ježíšem i do nebezpečí dál než ostatní. Když Ježíš začal mluvit o tom, že ho všichni nakonec ze strachu opustí, Petr si věřil: já určitě ne, Pane. Co mu na to Ježíš řekl? Ještě této noci, než kohout časně ráno zakokrhá, třikrát mě zapřeš. A Petr se dušoval: I kdybych mě s tebou umřít, já tě nezapřu. A jak to bylo?

Když Ježíše zatkli, odvážil se Petr jako jediný jít za Ježíšem až do veleknězova dvora, kde Ježíše vyslýchali. Posadil se tam mezi sluhy. Aby viděl, jak to všechno dopadne. Spíš než učedníka, který Ježíše následuje, připomíná diváka na divadle. Ježíše vyslýchají a křivě obviňují. A on se zpovzdálí kouká, jak to s ním skončí. Kdo by se odvážil zastat toho, koho šikanují? Kdo by neměl strach?

Vy starší děti, víte, co je to šikana? Setkali jste se s ní někdy? Měli byste odvahu zastat se toho, koho takhle šikanují? Ozvat se: nechte ho, nic vám neudělal, je to můj kamarád!? Asi bychom se spíš ze strachu taky jen zpovzdálí dívali, jak to dopadne. Anebo raději utekli. Zvlášť kdyby někdo upozornil: Copak i ty nebýváš s ním? Heleďte, i tenhle s ním kamarádí.

Tak i Petr, když na něj nějaká služka upozornila: I ty patříš k tomu Ježíši z Galileje, nejdřív se vykrucoval: Nevím, co mluvíš. A chtěl raději rychle zmizet. Jenže ho uviděla jiná a říká ostatním: Podívejte, i tenhle se přátelí s tím Ježíšem z Nazareta. A Petr už ucítil velké nebezpečí, a tak říká: Na mou duši, neznám toho člověka. Ale to už se kolem něj shlukli další a říkali: Ale, ano, ty patříš k té jeho partě, však slyšíme, že mluvíš jako oni. A tu, jako by se Petr úplně propadl do temného strachu. Strach ho úplně ovládl a řekl: Přísahám Bohu, že neznám toho člověka. Jakoby to ani nemluvil on, ale ten zlý strach, který ho ovládl. To se může člověku stát. To se stane i tomu nejodvážnějšímu věřícímu člověku. Že ze strachu zapře i někoho, koho tak dobře zná, váží si ho a má ho rád.

Ježíše ovládá láska k Bohu a k lidem – i k Petrovi. Proto se odvážně k Bohu přiznává. Petra ovládá strach a třikrát Ježíše zapírá. Schválně to tak Matouš vedle sebe zapsal. I kvůli nám. Abychom i my přemýšleli nad sebou. Jestli jsme se taky někdy nebáli před druhými přiznat, že patříme k Ježíšovi a k jeho církvi? A třeba nám ani nehrozilo žádné nebezpečí. Jen jsme se báli, že si nás druzí s Pánem Ježíšem spojí a budou nás mít za nějaké divné.

Víte, kdo Petra z té noci strachu a zapření probudil? Kohout. Kdo má doma kohouta? K čemu je to jeho trochu nepříjemné kokrhání? Kohout ohlašuje, že noc končí a blíží se ráno, přichází nový den. Tak i Petra probudil. Vzpomněl si, co mu řekl nedávno Ježíš. „Dřív, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Jako by se probral z nejčernějšího snu. A došlo mu, co udělal. Rychle vyšel ven a hořce se rozplakal. A nikdo mu v tom nebránil.

Bylo vám někdy něco hodně líto? Třeba, že jste někomu ublížili? Petr plakal nad sebou. Pochopil, že se nezastal nevinného. Že zapřel toho nejlepšího člověka, kterého znal a měl rád. A že, když zapřel Ježíše, zapřel tím i Boha samotného. Ale bylo v tom i něco dobrého. Víte co?

Dokázal si to přiznat. A dokázal plakat nad sebou. Ne, nelitoval se! Litoval toho, co udělal. I neudělal, když měl. A dobré je, že to mohl. Že ho nikdo nezatkl, že mohl odejít a hořce plakat. Poznal, že jako Ježíšův učedník i jako člověk, padl na dno. A že musí začít úplně od začátku. Ale věřil, že může. Vždyť v tom kohoutím zakokrhání mohl uslyšet i to, že ta strašná noc končí, a že může i pro něj začít nové darované ráno.

A i my už končíme s tímhle kázáním. Jen ještě nakonec i my můžeme dnes ohlásit jeden nový začátek. Víte jaký? No přece, že Anežka s Petrem budou pokřtěni! Přiznají se k Pánu Ježíši. A začnou žít jako jeho žáci, jako křesťané. To je opakem toho, co udělal ze strachu Petr: že Ježíše zapřel. Ale jak je to možné, že když nejodvážnější Ježíšův učedník Ježíše zapřel a hořce proto plakal, jsou zde dnes ti, kteří se k Ježíši přiznávají? A nechávají se v jeho jméno křtít?

No to je právě ta dobrá, ta nejlepší zpráva. Kterou začal hlásat tenkrát jako první vlastně ten kohout. A došla až k nám. Abychom v ní taky věřili a taky ji hlásali. Totiž, že láska Pána Ježíše k nám, je silnější než to Petrovo zapření. I než všechna naše selhání. Noc našeho hříchu a strach ještě úplně neskončily. A přece už je ohlášeno ráno Boží lásky. Ráno Božího odpuštění pro toho, kdo své viny upřímně lituje.

Modleme se: Pane Bože, Ty víš, kde jsme i my nějak zapřeli Pána Ježíše. Kde jsme Tě opustili a zarmoutili. Ze strachu. Nebo, že jsme Tě nechtěli poslouchat a chtěli jsme si něco udělat jen po svém. Odpusť nám to, prosíme. Odpusť nám i to, že jsme se třeba někoho ze strachu nebo z pohodlnosti nezastali. Nebo jsme někoho opustili, kdo nás potřeboval. Prosíme společně nahlas: Pane, smiluj se. Amen.