25. března 2018 - neděle Palmarum (6. postní)

Petr Pivoňka

Jan 12,20–26

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“

Sestry a bratři,

jak se dnes lidé mohou setkat s Ježíšem? Není situace v něčem podobná jako v tom dnešním příběhu? Ti, co se s Ježíšem chtějí setkat, nemohou ho vidět přímo. Ti řečtí poutníci tehdy oslovili Filipa, jednoho z učedníků. Možná i proto, že měl řecké jméno a že uměl řecky. Ale to podstatné bylo, že poznali, že patří k Ježíši. Nějak to na něm muselo být znát. Uprostřed toho všeho dění. Mezi těmi všemi rozrušenými poutníky, mohli na Filipovi poznat, že patří k Ježíši. Že je může k němu přivést. Tak přesto všechno, v čem je dnešní situace kolem Ježíše před Velikonocemi jiná, jedno z toho vystupuje i pro nás jako aktuální. Může na nás někdo poznat, že patříme k Ježíši? Aby ti, kdo ho nějak hledají a chtějí se s ním setkat, poznali, že jim s tím můžeme pomoct?

Ale proč se Filip zdráhal a sám se neodvážil setkání s Ježíšem zprostředkovat? A teprve spolu s Ondřejem se odhodlali přání těch poutníků Ježíši sdělit? A proč Ježíš nato jako by vůbec nezareagoval? Začal mluvit o oslavení Syna člověka a pak to podobenství o zrnu? Pravděpodobně to souvisí s danou situací. Na Ježíše už je vydán zatykač. Kdo by věděl, kde se Ježíš zdržuje, má to oznámit. Proto se už Ježíš na veřejnosti neobjevuje. Uchýlil se i s učedníky stranou, na okraj pouště. Tak nebylo vůbec jisté, jestli přece jen přijde na svátky do Jeruzaléma. A když pak přijel, prorocky na oslátku, napětí kolem něj ještě vzrostlo. Mnoho poutníků ho vítalo. Učedníci tomu v té chvíli nerozuměli. Zato mnoho lidí vydávalo svědectví, že vzkřísil Lazara a že je to znamení. Mnozí ho proto vítali. Zato farizeové rezignovaně konstatují: Vidíte, že nic nezmůžete. Svět odešel za ním.

A v té situaci několik řeckých poutníků vystoupí z davu. Riskují, i když možná ani netuší jak. A jdou za Filipem s prosbou: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše“. Asi už víc chápeme, že se Filip zdráhal. A že to konzultuje s Ondřejem. Tenhle nečekaný zádrhel v tom všem napjatém dění. Mají tím Ježíše zdržovat? Má kvůli těm několika zájemcům riskovat? Ale zas, ten jejich zájem je slibný. Nemají se z nich taky stát učedníci? A tak se spolu nakonec rozhodli, že to Ježíšovi sdělí.

A Ježíš? Odpoví jim zvláštně. Jakoby mimoběžně: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Jako by ten vzkaz hledajících vůbec nevzal v potaz. Ale skutečně je to tak? Nejsou snad tihle lidé konkrétním znamením toho, co vyslovili farizejové: Nikdo s tím nic nezmůže, svět se dal za ním? Není to dokonce znamení od Otce? Když se mu jeho vlastní uzavřeli, že má vyjít vstříc těm ze světa, kteří ho hledají, mají o něj zájem? Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby… Aby nakonec přece jen nemusel jít cestou zavržení, utrpení, smrti na kříži? A obrátil se k záchraně světa bez toho? Vždyť i praotec Abraham dostal znamení od Hospodina až v poslední chvíli – že jeho syn nemá zemřít. Že je tu náhradní řešení. Není to snad i teď znamení od Otce synovi na poslední chvíli?

Ale Ježíš jim na to odpověděl: Ano, přiblížila se hodina, aby byl oslaven Syn člověka. A jeho oslavení zahrnuje i ty, kteří ho hledají. Tyto lidi na půl cesty ze světa k setkání s ním. A mnohé další takové. Jeho oslavení zahrne všechny, kteří k němu přijdou, které mu Otec dá. Ale, to vám říkám s tou největší váhou, na tom nikdo nic nezmění, jestliže zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Ježíš se pro to klíčové Boží rozuzlení vlastního příběhu nezdráhá použít tenhle přírodní fakt, tuhle zkušenost známou ze starověkých zemědělských náboženství. Cesta k tomu, aby byl Syn člověka oslaven, se podobá procesu prostinkého zrna pšenice, které jedině když padne do země a zemře, vydá posléze a ve svůj čas mnohý užitek. I kvůli těm řeckým poutníkům, kvůli všem, kteří ho budou hledat, ano – i kvůli každému z nás, sestry a bratři, neuhnul Ježíš z téhle cesty pšeničného zrna. Aby se mohlo dít to, co říká vzápětí: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“

Tak se znovu ptám: Kde je Ježíš Kristus dnes? Kde se s ním můžeme setkat? Slyšíme, že je v tom mnohém užitku, který se děje! Který stále vyrůstá z něho a přináší ovoce nového života, živé naděje, smíření, lásky, která přemáhá smrt. A přitahuje k sobě všechny, kteří se nechají přitáhnout.

Milovaní, k tomu mnohému užitku, který z něho vyrůstá, jsme byli pozváni i my. A jsme k němu dnes nově zváni. K tomu mnohému užitku, který vzchází jak úroda ze zmrtvýchvstalého Ježíše. K užitku, který je mezi vším, co lidi mohou vlastnit a užívat něco jedinečného. A přitom tak základního jako chléb života.

Ale Ježíš hned říká, že ani dnes pro nás nevede k tomu mnohému užitku jiná cesta, než kterou šel on sám. Můžeme vymyslet různá organizační vylepšení. Komise a strategické plány. Ale toho užitku žádná naše strategie nedocílí. Toho užitku nelze dosáhnout bez soustředění na Ježíše, který jako zrno pšenice padl do země a zemřel. Jen tak můžeme přijímat mnohý užitek z jeho zmrtvýchvstání. Úrodu jeho vyvýšení. Ovoce jeho seslaného Ducha. Jen tak může sbor růst a sdílet ten mnohý užitek s dalšími lidmi.

A slyšíme, že se to týká i každého z nás. Že se v tom jedná o každého z nás. Abychom se mu v zaměření života podobali. Abychom jeho postoj a přístup k životu následovali. Kdo miluje svůj život, ztrácí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě k životu věčnému ho uhlídá. Ta slova nás zarazí. Však nás mají zarazit. Ale můžeme jim rozumět třeba takhle: Kdo je upnut na svůj život, jako by patřil jen jemu, nebo kdo svůj život úzkostlivě střeží, ten svůj život ztrácí. Dokonce ho ničí. Kdo si ale vlastnické a úzkostné pojetí života, běžné v tomto světě, nenechá vnutit, uhlídá svůj život. Uhlídá ho pro jeho plný smysl a naplnění. Pro život ve víře, která ano v tom nejhorším neztratí naději, protože je zakotvena v Boží lásce a moci. Pro život v lásce, které ani smrt nevezme společnou budoucnost. Zkrátka: pro život věčný. A Ježíš to hned prakticky ujasňuje:

Kdo mě chce sloužit, ať mě následuje. Nově zve Ježíš každého do úzkého osobního vztahu služebníka k Pánu. Do služby, které nás chce učit a ve které nám on sám slouží. Služba je opakem vlastnického pojetí života. Služba vede k tomu mnohému užitku. A tak ten příběh vyúsťuje v Kristovo oslovení každého z nás: kdo nechce žít jen pro sebe, ale pro druhé, kdo nechce jen vlastnit, ale sloužit, ať mě následuje, ve způsobu života, který se vydává ve službě. A tak se podílí na tom mnohém užitku.

A Pán Ježíš k tomu hned připojuje jedinečné povzbuzení a ujištění: a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží dojde cti od Otce. Kdo mně slouží, bude se stávat svobodným od cti a uznání od lidí. Bude se tomu učit a bude toho schopen. Protože svým srdcem a svou myslí, svou vírou už bude tak trochu tam, kde jsem já už nyní, a kde dojde cti od Otce.

Modleme se: Pane Ježíši, děkujeme ti ze srdce, že jsi i kvůli nám neuhnul z té úzké cesty ke kříži. Abys i pro nás a lidi vedle nás přinesl ten mnohý užitek nového a věčného života. Voláš nás dnes nově na svou cestu. Mezi své služebníky. S tím velikým zaslíbením. Vyznáváme to všechno, čím ve Tvých očích lpíme na svém životě sobecky i úzkostlivě. A tak svůj život všelijak ničíme i marníme. To všechno, čím se sami života s Tebou pouštíme. Vyznáváme Ti svou liknavost, lehkovážnost, lenivost i únavu ve tvých službách.