7. 4. 2009 – 31. 5. 2009
Čtrnáct zastavení Křížové cesty je obrazový cyklus, který nalezneme prakticky v každém katolickém kostele – někde také mimo chrám (např. na poutních místech) jako skutečnou cestu, jejíž zastavení mohou mít i podobu samostatných kaplí. Vypráví bolestný příběh pašijového třídenní od Ježíšova zatčení po uložení do hrobu a je podkladem stejnojmenné pobožnosti, která může být společná i individuální, vždy však rozjímavá, sloužící k zamyšlení nad silou a smyslem oběti. V latině se někdy používá vedle tradičnějšího názvu Via crucis, také pojmenování Via dolorosa, cesta bolesti. Tím má být zdůrazněno ono osvobozující obrácení smyslu ukřižování – z dnešního pohledu neobyčejně krutého orientálního trestu, při němž odsouzenci pomalu umírali vysílením.
Příběh vyprávěný ve čtrnácti obrazech je především cestou, putováním v obvyklém i přeneseném významu, mnohovrstevnatém smyslu lidské pouti od počátku až po závěrečnou „cestu veškerého těla“. Zde nadto nejen ve významu postupu, návodu, metody či směřování, ale v duchovním slova smyslu, v němž je souběžně odvozena od Kristových vlastních slov, kterými (v odpovědi na Tomášovu otázku) sám sebe označil za onu cestu.
Ve výtvarném umění je zpracována opravdu nesčíslněkrát, obrazy se zastaveními bývají zpravidla v jednotných, více či méně bohatých rámech s pořadovým číslem a názvem, někdy i delším doprovodným textem pro případnou meditaci. Méně často jsou v podobě reliéfů nebo plochých sousoší.
Tradiční názvy zastavení: 1. Pán Ježíš vydán na smrt (odsouzen k smrti kříže), 2. Pán Ježíš bere na sebe kříž, 3. Pán Ježíš padá poprvé pod křížem, 4. Pán Ježíš potkává svou Matku (se potkává se svou truchlící Matkou), 5. Šimon (Cyrenský) pomáhá Pánu Ježíši nésti kříž, 6. Veronika nabízí (podává) Pánu Ježíši roušku, 7. Pán Ježíš padá podruhé pod křížem, 8. Pán Ježíš napomíná (těší) (nad ním) plačící ženy, 9. Pán Ježíš padá potřetí pod křížem, 10. Pána Ježíše zbavili roucha (P. J. z roucha svlékají a žlučí napájejí), 11. Pána Ježíše přibíjejí na kříž, 12. Pán Ježíš umírá na kříži (s křížem vyzdvižen umírá), 13. Tělo Pána Ježíše položili Matce na klín (P. J. na klín své Matky položen) a 14. Pána Ježíše kladou do hrobu.
Tvorba Otilie Šuterové-Demelové je jasná a zřetelná, pevná v tvaru i názoru, současně však velmi osobní, hluboce prožitá a umožňující nespočet významových variací a interpretací, poskytuje prostor, do něhož lze vstoupit s vlastním výkladem, vlastním vnímáním. Nementoruje a neodmítá chvilkovou pošetilost momentálního rozpoložení, je otevřená k meditaci a více klade otázky, než aby vyslovovala jednoznačné soudy.
Reliéfy Křížové cesty Otilie Šuterové-Demelové nedodržují zcela přesně ikonografické schéma této pobožnosti. Vytvářela ji spíše pro sebe, jako vlastní putování, z vnitřní potřeby reagovat na dnešní svět, na pocit, že mu přestáváme rozumět, když na nás vrhá výběr špatných zpráv. Nabízí ale současně dobrou cestu – vcítění a pochopení, i soucit a nadějeplnou lidskost.
Umělkyně dala svým reliéfům sevřený myšlenkový i sochařský tvar. Promítla do nich své úzkosti malého děvčátka, které prosí za návrat tatínka z války, do které byl povolán na nesprávnou stranu. Vložila do nich onen nezměrný pocit štěstí, zaplacený předchozí dlouhou bolestí i schopnost nalézat sílu k životu ve chvílích, kdy se zdálo, že jeho břímě už nelze dále unést. Reaguje však na dnešní svět i se značnou mírou objektivity, jaksi bez ohledu na sebe samu; vnímá a do své tvorby vkládá i pocity jiných – jejich bolesti, těžkosti a utrpení, jejich naděje i jejich radosti. Zdánlivě složitě promodelovaná plocha je náhle jasným gestem, nezvykle použitá drapérie mění Kristovu postavu v symbolické srdce, Madona v Pietě je africká matka, tupený Kristus zastupuje všechny ponížené. Každý z motivů je doplněn volnou asociací na aktuální téma. Je těžké vybírat a nadbytečné interpretovat, svou sílu mají všechny – snad jen podtrhnout kontrast mezi lidskou solidaritou a pečí (5. a 6. zastavení), a utrpeními, která si zbytečně vzájemně působíme (např. 3., 4. a 8. či 9. zastavení). Závěrečné téma vybočuje z tradice a mluví o naději nedělního rána, které přišlo po velkopáteční ztrátě životního smyslu.
Autorčiny názvy i náznaky poskytují dostatek prostoru k rozvíjení tématu a křehký, avšak současně tvrdý materiál, z něhož jsou reliéfy vytvořeny dává další možnosti interpretace. Původně beztvará hlína byla mačkána, hnětena a trhána, byl jí vnucen nový tvar, který pak prošel spalujícím žárem, aby zanechal povrch v příjemné medové barvě, ale drsný a při neopatrné manipulaci i zraňující. Současně, přes svou hrubost, vyžaduje opatrné zacházení – jako život sám.
Autorka svým nekanonickým pojetím tématiky se vyrovnává se svým údělem, už v prvním zastavení ho přijímá, aby všem, kdo jsou schopni její poselství vnímat, poskytla útěchu a dala naději ze stejného pramene, z něhož ji čerpá sama.
Tomáš Mikulaštík
