Přípravy stavby kostela
Bouřlivý růst města ve 30. letech si vynutil pečlivé urbanistické plánování, které měl po odborné stránce na starosti především František L. Gahura. Hospodář kazatelské stanice Eduard Čermák již roku 1930 doporučoval, aby se evangelíci včas pokusili získat vhodnou stavební parcelu pro budoucí stavbu kostela, nejlépe v nejužším centru města, tak, aby byla zanesena do regulačního plánu. Avšak zájemců o pozemky bylo mnoho, což zákonitě značně zvyšovalo jejich cenu. Představitelé kazatelské stanice občas ztráceli víru v možnost stavby kostela a plánovali rozšíření stávající modlitebny. Snad bylo štěstím, že domek na Hluboké ulici byl natolik malý a nezpůsobilý úprav, že nakonec nezbývalo nic jiného než napřít veškerou energii do shánění stavebního místa.
Vedle toho bylo nutné začít také uvažovat o podobě budoucího chrámu. Koncem roku 1934 schválil výbor kazatelské stanice k realizaci plány předložené stavebním asistentem Josefem Zelinkou a rozběhla se poměrně rozsáhlá propagace (obr. [1], [2], [3]). Návrh kostela se stal ústředním motivem ročenky zlínských evangelíků (obr. [1]) a výbor kazatelské stanice nechal natisknout 10 000 pohlednic s kresbou kostela, jejichž prodejem měly být získány finance pro stavební fond.
Maximalistická představa zachycená na drobné skice Josefa Zelinky byla poměrně velkolepá. Počítala nejen se stavbou kostela, ale měl vzniknout celý areál s domy pro faráře, kostelníka a většího domu pro setkávání mládeže (obr. [1]). Vhodný pozemek byl vyhlédnut v rovinatém údolí řeky Dřevnice, ale jednání o jeho prodeji nevedlo ke kýženému cíli.
Realizace tak důležité a nákladné stavby nebyla vůbec myslitelná bez podpory města. Dlouhé a náročné vyjednávání s nejvyššími představiteli města na sebe vzal především budoucí první kurátor sboru Eduard Čermák, zlínský velkopekař. Město sice odmítlo realizaci plánů Josefa Zelinky, ale nabídlo velkorysou náhradu.
Stavba zlínského evangelického kostela
Důležité rozhodnutí ohledně stavby a hlavně podoby budoucího evangelického kostela padlo někdy počátkem roku 1935. Firma Baťa velmi pečlivě sledovala náboženskou orientaci svých zaměstnanců a stovky dělníků–evangelíků nemohly uniknout pozornosti. Snad to byl jeden z důvodů, proč firma v součinnosti s městem zadala svému šéfprojektantovi Vladimíru Karfíkovi (obr. [1]) zajímavý úkol, totiž navrhnout stavbu evangelického kostela situovanou do svažitého trojúhelníkového pozemku mezi ulicemi Štefánikovou a Kamennou (dnes Slovenskou).
Vladimír Karfík si mistrně poradil s umístěním stavby do svažité parcely (obr. [1]), kdy se mu podařilo vytvořit pohledově atraktivní a v rámci okolní zástavby dominantní urbanistický prvek (obr. [1]). Hlavní horizontálu tvoří souběžně se Štefánikovou ulicí posazený malý sál a vstupní prostor kostela, přirozeného spádu terénu využil architekt pro hlavní loď s nezvykle komponovaným stupňovitým uspořádáním lavic (obr. [1]). Vertikální dominantou je věž zvonice završená kalichem ve zvýrazněném nároží (obr. [1]). Dynamiku celé stavbě dodávají svislé pásy okenních otvorů složených ze čtvercových prefabrikovaných polí (obr. [1]).
Ani hotový projekt ještě nebyl zárukou skutečné realizace stavby. Delší dobu trvalo vyjednávání o prodeji pozemku, který nakonec firma Baťa nabídla za více než příznivou částku 38 600 korun. Fakticky však českobratrský sbor zaplatil pouze polovinu, zbytek dostal od firmy Baťa darem.
Stavba chrámu byla zadána zlínskému staviteli Josefu Winklerovi a 17. července 1936 začaly výkopové práce (obr. [1]). Konečná cena stavby se včetně zařízení vyšplhala na 403 000 korun. Z důvodů nutných úspor se upustilo od zakoupení dvou zvonů, takže věž zvonice nakonec nikdy nesloužila svému hlavnímu účelu.
Zlínský evangelický kostel bezesporu náleží mezi nejzdařilejší sakrální stavby československé meziválečné architektury (obr. Evangelický kostel… [1], [2]). Vyváženými proporcemi a funkcionalistickou jednoduchostí dokonale zapadá do urbanistického kontextu baťovského Zlína, vůči němuž se zároveň vymezuje pominutím nejtypičtějšího vizuálního prvku – červené režné cihly (obr. [1], [2]). O kvalitě architektonického řešení Vladimíra Karfíka nesporně svědčí autentičnost, s jakou se kostel dochoval do dnešních dnů (obr. [1], [2]). Jedinou dispoziční změnu doznal hlavní sál roku 1970 instalací varhan. Nové využití má pak někdejší šatna ve vstupním prostoru kostela, kde byla u příležitosti 70. výročí postavení kostela roku 2007 zřízená galerie pro pořádání výstav (obr. [1]).
Architekt Vladimír Karfík
Po absolvování pražské techniky získával Vladimír Karfík první zkušenosti v pařížském ateliéru Le Corbusiera (1924–1925), odkud odešel na několik let do USA, kde pracoval u další legendy moderní architektury Franka Lloyda Wrighta.
Shodou okolností dostal Vladimír Karfík po příchodu k Baťům jako jeden z prvních úkolů vypracovat návrh římskokatolického kostela pro Otrokovice (1930) (obr. [1], [2]). Projekt byl realizován v letech 1931–1932, když jej Tomáš Baťa nabídl zdarma občanům Petržalky místo peněžního daru, o nějž byl požádán (obr. [1], [2]). Tomáš Baťa tehdy po Vladimíru Karfíkovi požadoval, aby využil typizované konstrukční moduly užívané při stavbách továrních budov. Karfík navrhl římskokatolický kostel sv. Kříže v Bratislavě-Petržalce jako jednoduché bazilikální trojlodí s nízkou věží nad vstupem. Charakteristickým rysem budovy jsou velké plochy čtvercových oken seskupovaných do rastrů (obr. [1], [2]). Stejný typ oken využil Vladimír Karfík také pro zlínský evangelický kostel. Dnes kostel v Petržalce představuje jeden z mála zachovaných objektů původní zástavby překryté panelákovým sídlištěm.
Za dobu svého působení u firmy Baťa navrhoval Vladimír Karfík až překvapivě často sakrální stavby. Kromě římskokatolického kostela v Petržalce a evangelického ve Zlíně je ještě podepsán pod nerealizovanými návrhy římskokatolických kostelů v Prštném (1935) (obr. [1]) a Otrokovicích-Baťově (obr. [1], [2], [3]). Pro Baťov připravil první plány roku 1937 a poté se ještě zúčastnil soutěže na návrh velkoryse pojatého areálu s kostelem a památníkem Tomáše Bati počátkem čtyřicátých let. Projekt pro Otrokovice-Baťov z roku 1937 přepracoval v letech 1943–1944 pro Baťovany (dnes Partizánske) na Slovensku (obr. [1], [2], [3]), kde firma Baťa vybudovala jeden ze svých satelitních závodů (k realizaci došlo až roku 1949).
Interiér kostela
Velký sál
Výzdoba evangelických kostelů je většinou střídmá, nemá návštěvníky ohromit velkolepou nádherou a bohatstvím, jak ji známe z českých barokních katolických kostelů. Chce posluchače vést ke zklidnění, ztišení a především k soustředění na základ křesťanské zvěsti. Tím byla od počátku pro všechny křesťany Bible. Symbol Bible najdeme i zde v dřevěném reliéfu na kazatelně. Kázání nebo-li výklad biblického textu je důležitou součástí evangelických bohoslužeb. Na Bibli je položen kalich jako připomenutí dědictví České reformace – zrovnoprávnění všech věřících před Bohem. Při obřadu Večeře Páně při evangelických bohoslužbách přijímají víno z kalicha všichni věřící (nejen kněz).
Interiér našeho kostela změnil v průběhu své existence svůj vzhled už třikrát. Původně zde nebyly varhany, ale pouze malé harmonium. Na všech stěnách byly biblické citáty malované černou barvou.
Začátkem sedmdesátých let byly ze sbírek a darů zlínských evangelíků zakoupeny varhany z krnovské firmy Rieger – Kloss. Tato obětavost je dokladem vztahu evangelíků k hudbě a především k duchovním písním, jejichž bohatství v kancionálech i živé tradici patří k dědictví české reformace. Varhany mají dva manuály, pedál, 26 rejstříků a 1338 píšťal. Systém pneumatický byl v polovině devadesátých let přebudován na elektro-pneumatický. Část pneumatického systému byla nahrazena elektro-magnety a do hracího stolu byly instalovány kontakty a ovládací elektronika.
V sedmdesátých letech proběhla proměna interiéru podle návrhu akademického malíře Miroslava Rady. Na zdi nad zadním vchodem byly namalovány tři kříže připomínající Golgotu – místo ukřižování Ježíše Krista. Do interiéru přibyly barvy: Tmavě zelenou byly provedeny kříže a biblické citáty, na nízkých oranžových čtvercových kvádrech na pravé straně byly umístěny fotomontáže Jana Šplíchala s náměty stvoření světa podle prvních kapitol Bible. Na levé straně měl být umístěn obraz představující Krista a novozákonní křesťanskou symboliku. Jelikož nebylo dodrženo provedení písma podle návrhu Miroslava Rady a také proto, že část věřících nesouhlasila s umístěním obrazu, autor na dokončení interiéru rezignoval. Z návrhu zůstalo jen torzo. V té době zde bylo instalováno také nové osvětlení – velké chromované světelné sloupy.
Po vymalování Velkého sálu v roce 2004 se vzhled interiéru více přiblížil původnímu Karfíkovu návrhu. Podíleli se na něm akademický malíř Miroslav Hanák (autor obrazu Milosrdného samaritána) a výtvarník Pavel Falátek (autor reliéfu i písma). Převládající bílá barva i jemné odstíny šedé, precizní provedení výmalby dávají vyniknout jemným architektonickým detailům. Šedé vystupující písmo nepůsobí vtíravě, ale ponechává na návštěvníkovi, zda je bude číst či nikoliv.
Citát v popředí je úvodním veršem 31. žalmu a vyjadřuje spolehnutí a pokornou důvěru věřícího člověka, přicházejícího před Hospodina. Pravá strana kostela je věnována lásce k Bohu. Levá strana lásce k člověku, neboť obě k sobě ve víře neodlučitelně patří. Vpravo čteme novozákonní vyznání, že v Ježíši Kristu, v jeho slovech i činech promluvil Bůh k člověku, jedinečným a neopakovatelným způsobem. S touto myšlenkou souzní také plastika, ve které objevíme kříž – symbol oběti, srdce – symbol lásky a číslo sedm – v biblické mluvě symbol plnosti. Na levé straně je citát z Ježíšova podobenství o posledním soudu. Soudce zve k sobě omilostněné a chválí je, že při něm stáli v utrpení. Ale oni se nepamatují, že by přímo jemu prokázali milosrdenství. Citát na stěně je jeho odpovědí.
Lásku k člověku vyjadřuje také podobenství O milosrdném Samaritánovi, které malíř Miroslav Hanák převyprávěl do moderní podoby. V centru obrazu, rozvržením i barevnou kompozicí, je ten, který nezůstal lhostejný k utrpení člověka a přišel mu na pomoc. Křesťanům připomíná, že víra není jenom zklidnění před Bohem v chrámu, ale také odpovědnost za lidi tam venku, okolo nás. Tento obraz není předmětem uctívání, ale pomyslným oknem z tohoto kostela do světa, ve kterém žijeme.
Malý sál
Dřevěné plastice v malém sále vévodí symbol kříže. Pod příčným břevnem vpravo najdeme obdélník s dvanácti otvory. Tento počet připomíná dvanáct učedníků – tedy potažmo církev. Svislé desky s otvory nám mohou evokovat varhanní prospekt.
Vestibul
Citát nad výklenkem ve vestibulu byl náhodou objeven při malování v devadesátých letech ve starší vrstvě malby. Nápis byl přesně obnoven podle původního. Jsou to slova požehnání pro ty, kteří opouštějí tento chrám.
Dnešní galerie ve vestibulu sloužila původně jako šatna. K dnešnímu účelu byla upravena roku 2007 v souvislosti s oslavami 70. výročí od postavení kostela. Konají se zde pravidelné výstavy připravované ve spolupráci s Krajskou galerií výtvarného umění ve Zlíně.
Autor: David Valůšek
