Několik vzpomínek na Honzu Machalínka
Měl v sobě určitý sarkasmus, kterému mnozí zde ve Zlíně, v té „ztuhlé“ době, nemohli porozumět. Rád na něj vzpomínám, vůbec mě netěší, že zde musím psát o Honzovi Machalínkovi v minulém čase.
Jako malíř, neschopný kompromisů, prožíval přes určité existenční problémy velká zklamání, která mu zřejmě nedovolovala pokračovat soustavně v práci. Snad taky proto ten únik k pití. Když konečně sehnal nějakou práci, nastaly věčné problémy v uměleckých komisích. Ne snad proto, je-li schopen nebo neschopen; a on byl taky dobrý i grafik i návrhář. Ale spíše přes „chlast“; a tím neplnění a nedodržování určitých termínů. Mnoho lidí popudil pouhou odpovědí, a ta byla někdy nepříjemná a „rypácká“, a tak si sám znesnadňoval život. Trochu mi to připomíná osud Bedřicha Baroše. Vzpomínám na jeho výstavu v Divadélku v klubu ve Zlíně, kde vystavil řadu výborných metafyzických kreseb, které jsou dnes k nenalezení. Tím neustálým obcházením po zlínských bufetech všechno přišlo vniveč, kde za pivo a panáka nabízel a rozdával výborné kresby. Nemyslím si, že těch kreseb ti lidé, co je tak snadno získali, si váží. Mnozí ani nevědí, pokud je ještě vůbec mají, co drží v rukou. V roce 1977 byli jsme spolu v Polsku v Jankovicích u Poznaně, kde probíhal mezinárodní malířský plenér. Vlastně to byla jeho zásluha, že jsem se dostal do Polska. Díky svému snadnému až neuvěřitelnému citu pro jazyky byl Honza družný, veselý a velmi společenský. Tak jsem ho nikdy ve Zlíně nezažil. V šedesátých letech jsme byli s Akademií v Holandsku, kde Honza mezi holandskými studenty byl oblíben a vyhledáván. Dokázal vyprávět české vtipy anglicky tak, že Holanďané se málem váleli smíchy.
V době zapovězených autorů jsme objevovali svět Kafky, Ionesca, Samuela Becketta, Zpěvy Maldororovy, Freuda. Honza měl perfektní vytříbenou knihovnu. Byl to maniak, zatížen více na knížky než na děvčata. K jeho upřímným přátelům patřili malíři bratři Karel a Pavel Machálkovi, pocházející ze Zlína, malíř Antonín Sládek, Jarda Šváb a sochař Milan Benda. Karel Machálek a Sládek žili v Paříži.
Velké existenční nesnáze; Praha daleko, tím přerušení kontaktů; a osamělost k tomu.
Ten závěr byl pak velice rychlý a taky moc smutný. Dozvěděl jsem se, že Honzu odvezli na plicní oddělení do Vizovic, kde vzápětí zemřel na plicní kolaps.
Svatopluk Slovenčík
(Převzato z časopisu Prostor Zlín 3, 1995, č. 1, s. 3.)
