Název výstavy vyvolává dojem, že jde o výběr z tvorby, jistou retrospektivu. Avšak vcelku neutrální, až snad banální pojmenování vyvolalo u malířky niternou odezvu a ona se v čase jednání o výstavě rozhodla vytvořit nový cyklus, v němž se sama ohlédá do svého života, zejména do dětství, které strávila uvnitř starobylých sociálních a příbuzenských vazeb, uvnitř zhmotněných příběhů – vyprávěných i čtených, v poměrech z dnešního pohledu snad až příliš chudých, v nichž trávila, přestože doba byla mnohdy velmi krutá, šťastné dětství. Zakotvenost dítěte v ochraňujícím světě dospělých, na které se mohlo spolehnout a jejichž příkladu bylo možno věřit, se stala první sudičkou u kolébky přemýšlivého, skromného a citově bohatého díla akademické malířky Karly Palátové. Laskavost starých žen a moudrost starých mužů je dalším patronem jejího výtvarného citu. Oni tehdejší starci, ač byli hodně mladší než dnešní důchodci, stáli pevně v přirozeném světě, byli zralými osobnostmi a věděli, že „naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta“ (Ž 90,9). Třetí kmotrou je převzatá víra předků, čerpaná z hlubin generací, překračující hranici tolerančního patentu. A tak vznikla série nových maleb, jejichž inspiračním podkladem jsou biblické ženy, či vůbec biblické postavy, do nichž se promítají reálné osoby, které v životě potkávala, zejména dětskýma očima vidění staří lidé.
Připomeňme si však krátce některá důležitá data. Akademická malířka Karla Palátová–Adámková se narodila 23. června 1945 v Pržně. Studovala v letech 1960 – 1964 na SUPŠ v Uherském Hradišti obor modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků. Poté pracovala rok ve valašskomeziříčské gobelínce jako tkadlena a od roku 1965 studovala na VŠUP v Praze ve speciálním ateliéru textilního výtvarnictví u prof. Antonína Kybala. Po ukončení školy se věnovala arteterapii v Jedličkově ústavu pro tělesně postižené děti a mládež (konkrétně v letech 1971 – 1974), pak se vrátila na Valašsko a v pedagogické činnosti pokračovala od roku 1976 po tři roky jako učitelka výtvarné výchovy a pracovního vyučování v Ústavu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí. Dvakrát také krátce působila v gobelínce ve Valašském Meziříčí jako výtvarnice – konkrétně v roce 1978 a znovu 1989. Ještě téhož roku (1989) přešla do vedlejší budovy a začala vyučovat výtvarnou výchovu na Gymnáziu Františka Palackého ve Valašském Meziříčí, kde působila do minulého roku. Žije v rodné obci a je s její zemí svázána mnoha pouty rozmanitých venkovských tradic. Potřebuje se dotknout hlíny, cítit vůni sena a vnímat důvěru opatrovaného zvířete. Stejně tak respektuje odkaz svých předků i v duchovní rovině: je kurátorkou (tedy laickou představitelkou) farního sboru ČCE v Pržně, který je pozoruhodný tím, že důsledně dodržuje augsburskou (luteránskou) liturgii.
Pro tvorbu Karly Palátové je charakteristická čára – zpravidla krátká a opakovaná jako steh na výšivce, nakreslená perem či tužkou, vyrytá do podkladu, vyšitá nití, tvořená zabodnutým špendlíkem, vetkaná do osnovy gobelínu, nebo stočená do písmen a slov. Málokdy je samostatná, ale nikdy se nejedná o chaotický shluk. Vždy má svůj výtvarný řád, který respektuje i porušuje řád osnovy a útku. Na obrazech pak čára slouží modelaci objemu a mnohdy je barvou překračována a skrývána. Dalším charakteristickým prvkem tvorby Karly Palátové je využívání ploch, poměrně velkých ploch i na malých kompozicích, které zůstávají jakoby opomenuty, tvořeny jen podkladovým materiálem, popřípadě jsou střídmě barevné až monochromatické a dávají obrazu či kresbě jistou monumentalitu a vznešenost, jejímu výrazu pak přesvědčivost a pádnost. Tematicky je autorka poměrně výraznou figuralistkou. Schází-li člověk, je zobrazeno zvíře, není-li ani to, nalezneme náznak lidské stopy v podobě předmětu či obdělávané krajiny. Inspirativní, téměř osudové se pro umělkyni stalo setkání se sbírkou básní Ladislava Nezdařila Horní chlapci. V básníkových slovech nalezla obrazy, které nosila v duši, které znala z dětství, které se snažila budovat ve svém životě a které nakonec v mnohých variantách přetvořila do kreseb a obrazů. Jsou projevem úcty k předchozím generacím, k jejich nelehkému údělu, soucítí s nimi v jejich strastech, sdílí jejich radosti. Přečteme-li si některou z těch básní, či pohlédneme-li na inspirovanou kresbu, slyšíme vlastní příběh, vidíme svou rodinu: stařenku u plotny, děti kolem stolu, telátko ve chlévě, temnou skvrnu kravského potahu na bílém sněhu, nemocného muže, odevzdanou starou ženu, dychtivé dítě, radost narození i smutnou majestátnost pohřebního průvodu. Svět není nepřátelský, jen nerad, za cenu dnes už nepředstavitelné dřiny, vydává své plody. Krajina není myticky zlá, je lidská, zabydlená a důvěrně známá, vesnice je společným domovem, označeným střechou domu, oknem, dveřmi do hospody či kostelní věží.
Tvorba Karly Palátové se vzpírá jednoznačnému zařazení a je jen obtížně uchopitelná slovy. Její dílo je plné naděje, která však není falešným optimismem. Dalo by se říci, že pevně ukotvená naděje je základem její tvorby. Čerpá především z duchovního odkazu předků, nachází ji v jistotě běhu času a bolestně přirozeného střídání generací, v paměti krajiny, která má stále stejný rytmus a přesto denně překvapuje svou novostí. V šedi všedních dnů nalézá nevšednost a zobrazuje prosté věci či děje s úctou a pokorou.
Tomáš Mikulaštík
