1. Obraz věčný, obraz jeden.
Slovo „věčný“ nezřídka užíváme pro dlouhý, nekonečně se jevící čas, pro takový, který má co dělat s naším existenciálním prožitkem. Jednou s pohledem obráceným do minulosti, podruhé do budoucnosti, nebo i v přítomném prožitku. Říkáme-li okamžiku: „Jen zůstaň, jsi tak krásný“ (Goethe: Faust), nebo hovoříme-li o „zůstávání“, „trvání“, „prodlévání“, pak zaznívá právě to, co v tomto ohledu znamená „věčný“. Zůstat v jednom okamžiku. Pojďme uvažovat jen o tom, co lze. Obraz, který nikdy nemusí být dokončen a v každé jednotlivé fázi může být pořád obrazem…
2. Prostor neomezený.
Asi nelze tvrdit, že je možné tvořit bez představy. Už i samotný formát – velikost plátna, materiál, nám vnucuje jakousi představu o tom, co vzniká nebo by mělo vzniknout. I kdybychom pracovali jen zcela nahodile, ruku „něco“ vede. Může se pak zdát, že nevíme, ale to „něco“ v nás ví. Zkrátka ví a velmi přesně. Jak tento proces nazvat? Důvěra v jistotu náhody, kterou vede srdce? A co vůle? Chtění a tvoření, tvoření bez chtění? Začarovaný kruh.
3. Proces.
Zmuchlám si plátno. Položím na klín. Cítím vzpurnost. Bojuji se sebou. Navlékám nit za nití, steh po stehu, vidím jen jednotlivé čáry, kratičké úseky reality. Výseky, jen to, co zahlédne oko, útržky, všechno ostatní je zmuchlané a skryté, nevím o tom, jen tuším. Mžik oka, na chvilku vím, pak už zase ne. Vrstvení. Barvy. Nemyslím. Mechanika ruky. Přesto je jasné, že i toto má začátek a konec.