2. 8. – 30. 9. 2012
Dámy a pánové, vážení přátelé,
s Mariem Kotrbou jsem se zprvu občas setkával při bohoslužbách v rožnovském evangelickém kostele, kde jsem po léta působil jako farář. Marius čas od času v neděli ráno přišel, sedl si do poslední lavice, jakoby naznačoval, že mezi nás tak docela nepatří, pozorně vyslechl kázání, mlčky se rozloučil a šel domů. Dost dlouho to tak zůstávalo, protože nemám ve zvyku plést se lidem do života, když si o to sami neříkají.
K bližšímu setkání došlo až po letech kvůli svatému Kryštofovi. Marius byl přesvědčen, že k vytvoření monumentální sochy, která zaujme dominantní místo na horizontu u dálničního obchvatu Olomouce, potřebuje ještě cosi jiného než sochařský kumšt. Doteď nevím, proč se tehdy vypravil právě za mnou. Marně jsem ho přesvědčoval, že co se týče svatých, není evangelický farář nejlepším konzultantem, a že by mezi římskokatolickými kolegy určitě našel někoho povolanějšího. Marius vypadal nesměle, avšak neodbytně žádal, abychom si o tom patronovi poutníků, řidičů a cestujících povídali. Provedl jsem tedy inventuru svých vědomostí o světcích. Hovořili jsme o legendě zaznamenané ve 13. století dominikánským mnichem Jakubem de Voragine i o nejisté historicitě oblíbeného světce, kvůli níž bylo jeho uctívání po 2. vatikánském koncilu omezeno. Nad mohutnou postavou nesoucí dítě – Krista, jsme mluvili o jménu Christoforos. Nakonec jsme došli k závěru, že tíži dnešního světa i života každého z nás nese Kristus, který přišel jako dítě a který přichází v lidech, očekávajících naši pomoc.
Po nějakém čase za mnou pak Marius Kotrba přišel znovu s prvotními náčrty k zamýšlené soše, která dosud neměla jméno ani konečný tvar. Říkal, že chystá ještě jednu monumentální skulpturu pro další úsek dálnice. Hleděl jsem na náčrty postav na zvířatech a postav se zvířaty, říkal si, co já s tím, a rozpačitě jsem mlčel. Marius mlčel také, tvářil se zarputile a pak se rozloučil. Myslel jsem si, že jsem ho zklamal a že už nepřijde, ale mýlil jsem se.
Za pár týdnů byl u mne znovu, pravil, že už to asi má, a rozložil na stůl několik skic kráčející postavy s holí. Na některých byly kromě postavy také ovce. Ptal jsem se, kdo to je. Marius řekl, že Jan Křtitel, a chtěl o něm něco slyšet. Vyklopil jsem tedy, co se o Janu Křtiteli píše v bibli, a ptal jsem se, proč ty ovce. Dozvěděl jsem se, že socha má stát v blízkosti přechodu pro zvěř. Zadavatel by proto prý rád viděl nějaké zvíře.
Nad dalšími skicami jsme se pak v dalších rozhovorech prokládaných dlouhými odmlkami společně pokoušeli odhalit význam toho, co se na papíře stále zřetelněji zpodobňovalo. Nakonec jsme se shodli, že ta postava není Jan Křtitel, ale dobrý pastýř, který se představuje v 10. kapitole evangelia podle Jana.
Jako dobrého pastýře představuje Janovo evangelium Ježíše, který se kvůli nám obětoval a byl křížem vyvýšen do Otcovy slávy. Maria zaujalo, jak zřetelně vystupuje jeho jinakost na pozadí starozákonního prorockého horlení proti pastýřům, kteří pasou sami sebe a nedbají na lid, který jim Hospodin svěřil do péče.
Dobrý pastýř dává svůj život za ovce ohrožené zloději, vlky a špatnými pastýři, jimž záleží na kde čem, jen ne na svěřeném stádu.
Dobrý pastýř nepotřebuje reklamní kampaně, aby se o něm lidé dověděli a aby se za ním někteří z nich pustili. Stačí, že tu zní jeho hlas, který oslovuje lidi a získává si je. Pouhý hlas stačí, abychom nalézali vůdce pro životní cestu, ochránce v pokušeních a obránce v zápasech, které patří k pozemskému životu.
Dobrý pastýř odkrývá výhled k jedinému stádu ovcí různých ras, národů, kultur a způsobů zbožnosti, které se z rozličných ovčinců tohoto světa seběhne k jeho hlasu. S dobrým pastýřem neběží o ohrady ani o vývěsní štíty nad nimi, nýbrž o ty, kteří slyší a poznávají pastýřův hlas. Ten hlas nezní z určitého ovčince a není to hlas pro určitou církev. Je to hlas lásky, která se cele obětuje. Je to hlas odpuštění a smíření. Je to hlas naděje ve všeobecné beznaději, hlas pokoje ve světě zmítaném nepokojem. Je to hlas velkorysosti a statečnosti, který se stává nepřeslechnutelnou výzvou zlodějům, vlkům a falešným pastýřům.
V konečném dějství pak dobrý pastýř zahrne do jediného stáda i dnešní zloděje, vlky a lžipastýře, aby už nekradli, nezabíjeli, netrhali, nerozháněli a nesváděli ovce.
Zní to odvážně a nedovedeme si to představit. Není to popis ničeho, co známe. Je to obraz vyjadřující k čemu směřuje Bůh a k čemu zve každého z nás. Naznačuje, že Bůh v Kristu má svoje milosrdenství i naději pro všechny, aniž by třídil, odkud kdo pochází, kým právě je a kde se zrovna cítí doma, tedy pro každého z nás i pro všechny kolem nás.
Dejme si něco z toho říci pokaždé, když cestou od Olomouce k Ostravě zahlédneme u dálnice Mariova dobrého pastýře.
Vladimír Kopecký, evangelický farář
Marius Kotrba
Malíř, kreslíř a především sochař Marius Kotrba byl už za života právem vnímán a oceňován jako velký tvůrce, jako jedna z podstatných postav českého umění, aby se po svém náhlém, tragickém úmrtí, od něhož uplynulo jen o něco málo více času než jeden rok, nezbytně stal jeho trvalou legendou. Narodil se 30. září 1959 v Čeladné u Rožnova pod Radhoštěm. Důležitý životní krok učinil v letech 1974–1978, kdy absolvoval SUPŠ v Uherském Hradišti a rozhodl se pro uměleckou dráhu. Ačkoliv se již na střední škole specializoval na sochařství, a rovněž na AVU v Praze, kde studoval v letech 1981–1987, absolvoval sochařský ateliér u profesorů Stanislava Hanzíka a Miloše Axmana, nastupoval na uměleckou dráhu především jako malíř. K naplňování studiem předurčeného výtvarného oboru zprvu přistupoval více než váhavě, jakoby s despektem k jeho dobovým možnostem, anebo snad i u vědomí vlastní „nedostatečnosti“. Již na poli malby ale krystalizovalo jeho monumentální cítění a výtvarné pojetí do podoby, která předznamenávala i některé určující formální rysy jeho následné sochařské tvorby. Šlo především o umělcův sklon k organičnosti a na straně druhé k řádu, k biomorfním a současně i geometricky cítěným tvarům. Tato polarita pak byla v různých poměrech vlastní všem jeho následným sochařským kompozicím, kterým se začal plně věnovat až v roce 1992. Stalo se tak po jeho odchodu z Prahy, kde působil na AVU jako asistent v sochařském ateliéru profesora Huga Demartiniho (1990–1992), poté co se i s rodinou trvale usadil v Rožnově pod Radhoštěm, kde získal i potřebný časový prostor, nezbytný pro koncentraci na sochařskou praxi. Ve svém rožnovském ateliéru rozvinul rozsáhlou tvůrčí činnost. Jejím výsledkem byla řada pozoruhodných skulptur a plastik v různých tradičních, ale i v méně obvyklých materiálech (beton). Snaha postihnout dynamiku současného života v jeho existenciální dimenzi i v každodennosti ho ve svých důsledcích vždy vedla k novým tématům a novým formálním řešením. Tento trend se v průběhu devadesátých let promítal do stále důslednější stylizace figur, do podoby pro něho charakteristických rázovitých rourovitých forem. Jednou z prvních soch, jež tento tvůrčí proces už v jeho počátcích symbolizuje a současně předznamenává i řadu jeho pozdějších křesťansky či kulturně-historicky motivovaných kompozic, se stala plastika Sv. Kryštof (1993). Směřování k organickému tvaru v konkrétním prostředí autora v polovině devadesátých let přivedlo k sochařským realizacím ve veřejném prostoru. Z řady starších exteriérových soch, vedle zmiňovaného Sv. Kryštofa, který byl v nové autorské licenci později realizován v bronzu na dálničním obchvatu u Olomouce (2005), je třeba zmínit alespoň čtyřmetrovou pískovcovou Loď v centrálním městském parku v Rožnově (1997), anebo -z doby pozdější- neméně monumentální bronz Spravedlnost před budovou brněnského Ústavního soudu (2009). Práce z posledních let umělcova života jsou nezřídka značně dynamické a dramatické a svým námětem se vesměs vážou ke křesťanské tradici, jako k podstatné jistotě naší západní civilizace. Klíčovou pozici mezi nimi bezpochyby zaujímá kolosální sousoší Dobrý pastýř, které bylo po umělcově smrti instalováno u dálnice z Ostravy do Prahy, na úseku Lipník n. Bečvou-Bělotín. Jde o jedno z prvních a nejdůležitějších témat raně křesťanského umění, jehož zpodobení jsou známá již ze 3. století našeho letopočtu, z římských katakomb. Marius Kotrba ho v intencích svého sochařského projevu a v poučení starým uměním, zejména románskou portálovou skulpturou, s níž se seznamoval na cestách západní a jižní Evropou, pojal zcela netradičně, s u něho do té doby nevídaným dramatickým viděním tématu -až na hraně vlastního stylu- které jakoby navozovalo stav „přímého ohrožení“. Neméně dramatické jsou i paralelně se sochou vytvářené reliéfy, kresby a malby. Marius Kotrba, který zemřel 17. května 2011, však nebyl pouze významným umělcem, ale i podnětným výtvarným pedagogem. Vedle zmiňovaného působení na pražské AVU stál v polovině devadesátých let u zrodu vysokoškolského studia výtvarného umění na Ostravské univerzitě, kde už od počátku vedl sochařský obor a jako řádný vysokoškolský profesor působil též na Akademii umění v Banské Bystrici. Na základě výběrového řízení, které v minulém roce absolvoval, měl v září 2012 nastoupit jako vedoucí ateliéru figurálního sochařství na pražské AVU.
Ludvík Ševeček
