Na jedné z fotografií Karla Cudlína pořízené při jeho četných cestách do Izraele vidíme nenápadnou scénu. V popředí ze záběru odchází Palestinec s arabským šátkem staženým na hlavě koženým řemínkem, na rameni kamsi vleče jakýsi kýbl zakrytý látkou, asi nějakou surovinu k vaření, do níž by neměl napadat prach. Na druhé straně ulice ho v té chvíli v protisměru míjí ortodoxní Žid oblečený do černého kaftanu, z něhož mu vyčuhuje modlitební pláštík talit, možná kráčí do modlitebny, možná za prací, každopádně je vidět, že má naspěch. Ani jedné postavě přitom nevidíme do tváře. Palestinec k objektivu stojí zády a Žid si před fotografem zakrývá tvář kloboukem. Cudlínovi se tu na malé ploše podařilo zachytit jemnou metaforu celého blízkovýchodního konfliktu: nekonečné napětí plné tajemství, skrytých pohledů, nervózních pohybů a věčné nedůvěry na obou stranách. Cudlín ale v Izraeli nefotí jen střet dvou národů, které na malém území bojují o svou existenci, přičemž se už dlouhé dekády nemohou dohodnout, jaká část toho titěrného pásu země jim má patřit. Fotí tu i chvíle radosti společné oběma enklávám, bez ohledu na to, jakou víru vyznávají, či jaká jim v žilách koluje krev. Tak jako na fotce šťastného otce, který svému dítěti nejspíš poprvé ukazuje Mrtvé moře, bájné místo, kde se kdysi ukrýval král David, po němž možná dítě dostalo své jméno. A nebo si všímá i chvil úplně banálních, jako když svým objektivem namířil na mladíka žonglujícího s míčky na pláži omývané mořskými vlnami, za nímž se dívka v šatech zrovna chystá udělat akrobatickou hvězdu, nebo si možná jen tak radostně tančí ve větru. Kdo ví, jak to přesně bylo. Snímky Karla Cudlína nejsou popisné, nabízí spoustu možností ke své interpretaci. Jsou plné příběhů, ty ale nemají žádný jednoznačný konec ani začátek. Musíme si je každý složit ve své hlavě, jde jen o to, nakolik popustíme uzdu své imaginaci. Cudlín je pečlivý pozorovatel, kdo ho zná osobně, ten dobře ví, čeho všeho si dokáže všimnout nejen při pohledu na lidské hemžení, ale i třeba na zdánlivě klidnou krajinu. Každá kupka sena, každý malý potůček ba i kámen trčící z pole mu nabízejí téma pro rozehrání situace, jíž bychom si jinak ani nevšimnuli. Je to svět snímaný fotograficky důsledně černobíle, v Cudlínově pohledu však přesto hraje všemi barvami, možná že jich je na těch záběrech vlastně ještě víc, než kolik jich v realitě můžeme nalézt. A nejde jen o barvy, ale klidně i o vůně. Jako když Karel Cudlín v Izraeli vyfotil osamělého poutníka nočním městem, kráčejícího kolem čerstvě upečených chlebů, které před pekárnou trpělivě čekají na svou rozvážku. Celá noční scéna doslova voní tak, jak to dokáže jen chleba zrovna vytažený z pece. Ale možná že to taky bylo brzo ráno, těsně předtím, než lampy uličního osvětlení zhasnuly a daly prostor nastupujícímu slunečnímu žáru. Kdo ví…
Jan H. Vitvar
