9. 12. 2010 – 23. 1. 2011
„Hrnčíř roztáčí kruh, aby vyrobil nádobu, ale teprve to nic v ní přivodí smysl a účel nádoby.“ Lao-c', Tao te ting (Kniha o cestě a její síle)
Naďa a Dušan Cendelínovi se původně oba věnovali keramice a po více než tři desetiletí jsme mohli sledovat jejich tvůrčí růst a dozrávání. Zprvu vytvářeli zejména tradiční keramické předměty, – hrnky, misky, talíře, džbánky, vázy nebo svícny, které přesahovaly svůj základní účel do estetické roviny. Později stále volnější přístup tvůrcům dovoloval opustit ryzí účelovost a dal volný průchod zdánlivě nekontrolovatelnému plynutí kreativity. Tvary i náměty se rozkošatily, prostor (ve smyslu třetího rozměru) byl však často opouštěn. Náměty byly zpracovávány do podoby nevysokého reliéfu, keramika dostávala podobu obrazů, kresby původně zamýšlené jako skici se staly samostatnými uměleckými díly. Reliéfní keramické desky silně připomínají tiskařskou matrici, opracovaný štoček, desku s rytinou – jen ji nelze dát do lisu a otisknout. Směr však byl nalezen a při zkoumání starých cest byly objeveny nové cíle. Jejich díla vycházejí z původní podstaty, Naďa zůstala věrná materiálu – keramice, Dušan našel nový způsob vyjadřování, opustil třetí rozměr a přijal výzvu neposkvrněné obrazové plochy. Pokušení ohraničit smysluplnou prázdnotu jiným než pouze užitečným tvarem měli vždy. Bylo však také nutné zabezpečit i zcela praktické věci všedního života a ke slovu přišly prastaré, archetypální tvary i tisícileté principy keramické tvorby. Velké pozitivum oné možná trochu mechanické práce na hrnčířském kruhu i souvisejících činností (od přípravy materiálu až po konečnou úpravu vytvořeného díla) spočívá v tom, že si osvojili jakési samozřejmé řemeslné mistrovství, jistotu v práci s materiály pro laika často dosti nevyzpytatelnými. Hledání a nalézání řemeslného a tvůrčího ukotvení mnohdy vedlo také slepými uličkami nejistot, pokusů, omylů a chyb. Zcela přirozeně se pak řemeslná jistota proměnila v tvořivý rozvoj, ve schopnost akceptovat a rozvíjet vnější podněty bez ustrnutí, schopnost navázat na tisíciletou tradici hrnčířského řemesla nově a osobitě při respektování všech řemeslných zákonitostí. Mechanické činnosti mají rovněž mnohou přednost: když je na hrnčířském kruhu dobře prohnětenou a vlhkou hlínou obkružována taoistická smysluplná prázdnota, vstoupí i do mysli, pročistí a projasní ji, aby vytvořila prostor pro neotřelé nápady. Poté se dostaví také „Odvaha znovu najít čistotu prostředků.“ (Henri Matisse) Naďa a Dušan Cendelínovi se nezabývají příliš minulým, za svou tvorbou se nanejvýš jen ohlédnou, ale stále směřují do budoucnosti. To, co uplynulo, jsou jenom stupně, po kterých je nutno vystoupat, aby bylo možné se nově rozhlédnout, dohlédnout dál. Avšak tím, že tak dlouho tvoří spolu či alespoň vedle sebe, nutně dochází k vzájemnému ovlivnění, přesahům námětů a témat – mnohdy až k sjednocení a propojení uměleckého výrazu, výtvarného tvarosloví. Tím spíše, když Dušanovo odvážně riskantní rozhodnutí k samostatné tvorbě nemělo podklad v konvenční školní přípravě. Ale přestože se zejména v počátcích jejich tvorba výrazně překrývala a při povrchnějším pohledu dost splývala, stále tu byl určitý rozdíl, který do značné míry kopíruje oběma umělci akceptovanou tradiční mužskou a ženskou roli. Naďa bere hrnčířskou hlínu, keramickou hmotu jako danost, přijímá ji a dotváří, jakoby ji hladila nebo jakoby vyšívala. Dušan bral hmotu jako výzvu, zápasil s ní, hnětl ji a vnucoval jí svou představu. Rád také řešil technické problémy tvorby z kombinovaných tvarů a experimentoval i s povrchem a glazurou. Vytvářel robustně hmotné tvary s jednoduchým dekorem a snažil se navazovat na tradiční hrnčířství. Jemnější podoba Nadiny tvorby doplňovala základní geometrizující tvary citlivě spřádaným krajkovím prořezávaného dekoru, které připomínalo práci řezbáře či štukatéra.
Naďa vystavuje některé z volné řady keramických reliéfů. Její díla jsou často inspirována přírodními tvary, ale odrážejí i lidské bytí ve světě. Reliéfy zůstávají blízko základní teplé barevnosti keramické hmoty a vyvolávají už svým povrchem dojem tepla pece, jejímž žárem prošly. Názvy reliéfů – zvolené náměty a jejich pojmenování – evokují pocit důvěrnosti a domácké pohody. Motivy pak ještě podtrhují naznačený směr vnímání. Tváře, ruce, ptáci, rostliny i zobrazené předměty dotvářejí lidský prostor a příroda je vnímána jako obdělávaný vlídný svět. Vytvořená díla jsou citlivá, nikoli však sentimentální, sentimentu se brání humorem a laskavou ironií. Dušan, ačkoliv dříve byl rovněž keramik, vystavuje grafické listy. Plynule přešel od hrnčířského kruhu přes kresbu k malířství a jakoby zaskočen technologickou snadností barevných kreací se vrátil ke střídmě barevnému výrazu v grafické tvorbě. Své východisko označuje jako únavu z třetího rozměru. Dušanovy obrazy jsou holdem přírodě a jejím tvořivě ničivým silám geomorfních procesů. Grafické listy mají v sobě navíc ještě celou řadu významových rovin, týkají se však převážně lidského světa. Je v nich úcta i hravost, pocta géniům i přátelské porozumění všední každodennosti. Pohrává si se světly a stíny a pracuje se soutisky více desek, nebo postupuje metodou ztracených stavů, kdy do otištěné desky znovu zasáhne rydlem či nožem a nemůže se už vrátit k předchozí verzi. Tvoří linoryty, ale nejraději používá nejstarší grafickou techniku – dřevořez. Oba tyto příbuzné grafické postupy vyhovují jeho zkoumavě badatelské pracovitosti a nabízejí dost času k přemýšlení a k tvůrčím úvahám tak, jak mu jej poskytovala práce u hrnčířského kruhu. Dávají mu prostor k uplatnění různých obsahových rovin, stávají se snem a setrvávají v realitě, proměňují se v čase a kombinují významy. S jakousi až zavilou tvrdošíjností odkrývá cesty i postupy, odrývá hmotu a objevuje tvar. Pečlivé konstruování obrazového prostoru, promyšlená kompozice a filigránská práce s detailem zpracovává nápad a volnému proudu kreativity dává pevné břehy výtvarného řádu.
Díla Nadi a Dušana Cendelínových jsou plna vtipu i důvtipu, hravosti i radosti, řemesla i volné imaginace. Obsahují mnohé, zejména však je stále přítomen jemný osten ironie a sebeironie, i kus laskavého, osvobozujícího humoru. Obsahují také přímo vyjádřenou symboliku rodiny a domova, nalézáme v nich přírodní prvky a motivy z všedního dne i z obyčejného života, které vyvolávají dojem odvěké známosti, pocit důvěrného srozumění.
Tomáš Mikulaštík
