10. 11. 2009 – 3. 1. 2010
Mozaikářská tvorba Miloše Šimurdy pramení v jeho obdivné lásce k italskému umění, souvisí s jeho monumentálním cítěním, ale má hlubší kořeny, než je na první pohled zjevné. Také je nutno říci, že je jedním z mnoha oddílů jeho umělecké tvorby, kterou si můžeme rozdělit podle technologií na kresby různými materiály, akvarely, olejomalby a mozaiky (méně často i jiné postupy), a podle motivů na portréty, figurální malbu, krajinářství, abstrakci (zejména filosoficky a geometricky orientovanou); významnou roli hraje rovněž meditativní a sakrální tvorba. Výčet je však velmi povrchní a neúplný. Miloš Šimurda je autonomní tvůrčí osobnost, která se vyjadřuje mnoha malířskými formami, výtvarnými postupy, kompozičními schématy a výrazovými prostředky, které pak společně dávají jeho dílu jednotný, hluboce humanistický smysl.
Itálii navštívil poprvé při studijní cestě po Evropě v roce 1965, o tři roky později věnoval Itálii a studiu nástěnné malby v Toskánsku, Benátkách, Římě, Pompejích a Ravenně mnohem soustředěnější pozornost. Po návštěvě Ravenny v něm postupně uzrávala touha studovat starobylou technologii mozaiky na místě samém, ve škole s hlubokou historickou tradicí. Poměry v republice se však vstupem vojsk radikálně změnily a cíl se zdál být v nedohlednu. Navíc tajemník Zväzu slovenských výtvarných umelcov, který projevil vstřícnost a napsal doporučení ke studiu (a cestě do Itálie), na svou ochotu existenčně doplatil a o své zaměstnání přišel. Naskytl se však jiný postup – otevřela se možnost jít s podporou Velvyslanectví Italské republiky studovat italštinu. A tak, po určitých peripetiích, mohl Miloš Šimurda v roce 1972 odejet do Itálie oficiálně studovat jazyk, a souběžně mozaiku na vytouženém učilišti. Bylo mu v té době už 48 let, ale naučil se skvěle obojímu. Pro italštinu měl dobrý základ ve znalosti latiny z prvorepublikového gymnázia a u mozaiky, kterou vlastně již znal, se jednalo o specializační postgraduální studium, o získání vyššího stupně uměleckořemeslných dovedností.
Komorní soubor patnácti nerozměrných mozaik, který autor vybral pro výstavní prostor zlínského evangelického kostela, vznikl po roce 2000 a má trojí základní téma. Jsou to především Benátky a jejich dominantní motivy, dále sakrální náměty a geometrická abstrakce. Zčásti se však prostupují a vzájemně variují.
Nejzřetelněji vymezeny jsou tři geometrické kompozice, jejichž základem je trojúhelník (Princip, Princip v kosmu, Kosmos v principu). Tyto mozaiky souvisejí se dvěma cykly barevných akvarelových koláží, z nichž jeden, inspirovaný Pythagorem, byl převeden i do podoby grafických listů. Vychází z antické, přesněji klasické řecké filosofie a z filosofie odvozené matematiky a geometrie (zejména z Pythagorových mysticko-filosofických stanovisek a atomistické filosofie Demokritovy). Druhý, už přísněji uzavřený cyklus, má název Trojjedinnost a vznikal v letech 1988 – 2003. Jeho inspirace je zdánlivě jednoznačná, ale fakticky je zakotven nejen v novozákonní interpretaci Boha a Božství, ale opět i ve starověkém abstraktním filosofickém myšlení. V obou cyklech i v trojici vystavených mozaik se autor zamýšlí nad otázkami pravdy a pravdivosti, a svou meditaci převádí do výtvarné podoby.
Náboženská témata uvozuje Samaritánka u studny – volná replika detailu novozákonní scény z kostela S. Apollinare Nuovo v Ravenně. Zachovává starobylou vznešenost posvátných chrámových obrazů i přesto, že ta nejdůležitější postava mravoličného příběhu od Jákobovy studny – Kristus – na zobrazeném detailu schází. Jeho imaginární portrét nacházíme na jiném vyobrazení, které opět vychází z tradiční ikonografie. Čelně (a poněkud strnule) zobrazený vousatý muž má posvátnější formu svatozáře s křížem uvnitř kruhu, aby nemohlo dojít k omylu. Nejvolněji je pojata scéna Zvěstování, na které jsou jen dvě jednající postavy. Prakticky celý prostor zabírá postava archanděla Gabriela v červeném šatě s modrou stuhou, a hlavně jeho velká bělostná křídla. Panna Maria je téměř mimo, v pravém dolním rohu, ani ne celá postava, aby byla zdůrazněna důležitost Slova a pokora vyvolené dívky. Obdobnou scénu zpracovával M. Šimurda několikrát akvarelem, a v té podobě je zřejmá inspirace poměrně známými kompozicemi Fra Angelica. Na rozdíl od historických předloh náš autor nezdůrazňuje jen motiv pokorného přijetí, ale Marii zachycuje v momentu překvapení, prvotního odmítání a pochyb.
Dvojím vyobrazením evangelisty Marka malíř plynule přechází od ryze náboženských témat k benátským motivům. Na prvním drží světec knihu s nápisem SECUNDUM MARCO na deskách, druhý je sytě barevný se zlatou svatozáří a výrazně modrou oblohou – zcela v intencích byzantského umění. K evangelistovi patří i jeho atribut, mnohonásobně viděný lev svatého Marka – důležitý symbol kdysi mocné republiky, která ovládala prakticky celé Středomoří; v současnosti žijící nejen jako pokladnice památek, muzeum zašlé slávy, ale i jako životem kypící a pulzující velkoměsto. Benátkám věnoval soustředěnější pozornost, staly se většinou hlavním cílem dalších malířských výprav do Itálie. Maloval tam projasněné akvarely zachycující historickou architekturu, kanály, posvátný klid i neklidný tepot pracovního spěchu. Malířský důvod, inspiraci pro nové zobrazení, nacházel v kontrastu zdánlivé pevnosti lidských staveb a stejně zdánlivého klidu vodní hladiny. Jeho kompozice soustředěné na motiv, na zvolený záběr, si více všímají architektury, než jejího prostředí. Později kladl formát na výšku, což mu umožnilo zúžení pohledu, přesnější propracování detailů a konkrétnější vyjádření. I v mozaikách, které přirozeně nemohou mít tolik detailů, zůstává pocit lidské důvěrnosti, sounáležitosti s historií, příjemný pocit domova, který bychom rádi přijali.
Dílo Miloše Šimurdy je hluboce zakotveno v rodném prostředí – nejen v malebném kraji, ale i v lidském sledu kontinuity generací. Výrazovou silou svého umění své hranice promyšleně i procítěně překračuje, ale zůstává pokorným poutníkem v krajinách svých příběhů.
Tomáš Mikulaštík
